Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


D.K. kovoprůmyslu, Praha

/zdroj:časopis Melodie/

S čerstvým albem ROCK DE LUXE v zádech a s novým – stejnojmenným – programem se Říha a spol. vydali na sklonku loňského roku znovu za přízní publika. Publika během dvanácti let profesionální dráhy Katapultu podstatně změněného, vytrvale hýčkaného nenáročnou módou disko hudby, podstatně snažší dostupnosti hardrockových originálních nahrávek a také silnější konkurencí na domácí rockové scéně. Přesto přišlo do smíchovského kulturního domu na 500 fanoušků – bylo téměř vyprodáno.

Fakt je, že většina pohoršených soudů odborníků a zlomených holí nad Katapultem měla svůj původ v gramofonové produkci. Živý Katapult pro ně zůstával tajemstvím, které ani netoužili odhalit. A tak co nabízí Katapult dnes, poučen vrchovatými úspěchy i obdobím útlumu?

Vcelku slušný zvuk pramenící z kvalitního akustického vybavení i decentní a vyhovující světelnou show. Hudebně pak repertoár sedmnácti vlastních písniček z pera Oldřicha Říhy s texty Pavla Vrby, Ladislava Vostárka a Pavla Půty. Úvod patřil novinkám z LP – Kdybys měla, Starý desky hrajou dál, ale vzpomíná se i na časy dávno minulé, třeba ve skladbách Nalaď si život do C dur nebo Hlupák váhá. Osobně jsem Říhovi vždy nejvíc věřil v pomalých, smutných, mollových baladách, které obsahovaly alespoň špetku, byť drsné, poezie. Jenže těch v programu momentálně moc není. Možná na ně scházejí nápady, možná nevyhovují Říhově aktuální stylizaci.

Většina písňového materiálu vychází z jednoduchých rockových a rhythm´n´bluesových vzorců. Melodie nepřekvapují invencí už proto, že Říhův vokální projev má své pevné a nepřekročitelné hranice. Po pravdě řečeno, chvílemi jsem se v sále krčil obavou, že nezvládne intonaci dalších tónů, že dozpívá frázi falešně. Říhovi však můžete věřit, že přesně ví o čem zpívá, že mnohé z toho, o čem zpívá prožil na vlastní kůži. Což je pro rockera vždycky cenná devíza. Méně či více slyšitelné nedostatky v umělecké produkci zakrývá suverénním projevem na jevišti, zdařilou a spontánní komunikací s většinou „náctiletým“ publikem.

Při smíchovském koncertu představil Katapult v Praze svou novou akvizici, sedmadvacetiletého bubeníka Pavla Lopatu. V porovnání se svým předchůdcem za bicími skupiny Jaroslavem Kadlecem je jen z poloviny důrazný a strojově přesný, má se co učit. Standartní výkon odvedl baskytarista Jiří Šindelář – což snad ani nejde jinak při hraní stereotypně se opakujících jednoduchých basových figur.

I v případě Katapultu považuji za chybu, že nekompromisní paragrafy profesionálních agenturních smluv vytlačily podobnou hudbu, jakou hraje pražské trio, z tanečních sálů, zábav, tanečních čajů apod. Ani po letech se nemůžu zbavit dojmu, že právě tam ji bylo nejlépe. A že ve chtěných či nechtěných bojích, aby byla respektována jako „koncertní umění“, jímž koneckonců není, ztratila cosi ze své podstaty.