Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Rozlučka Katapultu: Diváci zpívali sami celé sloky
Liberec  - Ve velký odvaz a bujarou zábavu, již společně sdílelo hlediště s pódiem, se proměnil koncert skupiny Katapult v libereckém Domě kultury.
Autor:Zuzana Minstrová
Frontman Oldřich Říha už před časem oznámil, že kvůli onemocnění Jiřího Dědka Šindeláře kapela po 33 letech ukončí svou éru. Proto muzikanti vyjeli na rozlučkovou šňůru, nazvanou Poslední turné – Na rozloučenou.
Bezmála 800 fanoušků si nenechalo ujít šanci prožít s Katapulty jejich poslední živý koncert, takže Dům kultury praskal ve švech. „Budeme vám vyprávět příběhy. Co písnička, to jeden příběh, o nás i o vás,“ oslovil publikum na začátku více než dvouhodinového vystoupení Olda Říha. „Rock má být veselej. Tak si tady uděláme takovej pěknej rockovej mejdan, co říkáte?,“ zeptal se a hlediště souhlasně zaburácelo.
Fanoušci se hned dostali do varu
Co písnička, to pecka, jakoby Katapulti nic jiného než nesmrtelné hity nikdy nestvořili. Diváci se dostali do varu hned první skladbou Až, a jejich nadšení každou další písničkou stoupalo.
„To, co vám zpívám, je pravda, tak jsem žil. V patnácti jsem vypadl z domu, flákal jsem se po Václaváku s kazeťákem a balil holky,“ svěřil se fanouškům Olda Říha, a nebyla to jediná osobní zpověď. Při jiné písničce napůl z legrace a napůl vážně přiznal, že si do 13 let vůbec nečistil zuby.
„Byl jsem přesvědčenej, že správný rocker se nemyje,“ podtrhl.
Rozjaření fanoušci se víc a víc uvolňovali, takže posléze sami zpívali celé sloky písní a na Říhu z hlediště pokřikovali jako na starého kamaráda.
Koncert skutečně připomínal jeden velký mejdan spřízněných duší a kamarádskou atmosféru si udržel až do konce. Samozřejmě, že nemohly ve večeru chybět takové pecky, jako jsou Jen jednou dostat šanci, Tichá pošta, Já nesnídám sám, anebo Hlupák váhá.
Oblečený v černém triku bez rukávů chodil Olda Říha často mezi publikum, pózoval při sólech na kytaru, jako správný rocker mluvil hlubokým,ochraptělým hlasem a silácky zatínal pěst.
Když odpovídal nějakému fanouškovi, kamarádsky jej oslovoval Ty vole. „Tichou poštu jsme hrávali na mejdanech. Na začátku byla hra flaška, na konci Tichá pošta,“ zavzpomínal Oldřich Říha. „Tehdy ještě neexistoval ani internet, ani drogy, ani DVD. Jediné, co existovalo, byly mejdany. A těch jsme si užili do sytosti,“ dodal.
Následující Blues opuštěný postele si diváci zazpívali sami skoro celé. Hodně veselý a jen lehce nostalgický koncert občas chytl diváky za srdce, když na rozloučenou objímal Olda Říha Jiřího Dědka Šindeláře.