Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


2008

Olda Říha: Naši kapelu kosí smrt

/zdroj:www.blesk.cz/

Oldovi Říhovi (60) říkají v kapele Vedoucí. Na něco ale bohužel ani jeho pevná vůle nestačí.

 

Loni v říjnu umřel bubeník Katapultu Tolja Kohout (+61) a pak vážně onemocněl Jiří 'Dědek' Šindelář (59). Oba s Říhou před čtyřiceti lety začínali.

 

Jak jste se vyrovnával s odchodem Tolji?

"Zasáhlo mě to tak, že to do smrti nevydejchám. Všude ho vidím. V šatně, na jevišti. Katapult není nějaká náhodná skupina z ulice, byli jsme celoživotní parťáci. Když Tolja umřel, uvědomil jsem si, že jsem smrtelný. Předtím mě to nikdy nenapadlo."

 

A co s vámi udělala nemoc Jirky Šindeláře?

"Nechci na to myslet. Bojím se roku 2009, co bude. Teď mám zaměstnanou hlavu díky našemu poslednímu turné, které pořádáme na rozloučenou s našimi fanoušky. Až do 13. prosince tak mám vystaráno. Pak bude zle, protože osud si na nás evidentně zasedl."

 

Kde berete útěchu?

"Hodně mě zaměstnává práce. Einstein prý říkal, že lidi potřebují k životu berličky. Někdo cigára, jiný chlast, drogy, náboženství nebo třeba politiku. Podle nátury. Ale nakonec si stejně musí člověk pomoct sám, nikdo to za něj neudělá, ani panáky ani žádný fet."

 

A co kamarádi?

"Pokud nějakého takového máte, je to skvělý. Dobrý přítel se pozná, až když jste úplně v koncích. A víte, který kamarád je úplně nejlepší? Ten, co vám pomůže tak, že to ani nepoznáte, že o jeho pomoci vůbec nevíte."

 

Dal jste se jako někteří vaši kolegové z branže na podnikání?

"Podnikám už od roku 1963, všechno jsem si vždycky zařizoval sám, v tom pro mě není žádná změna. Za bolševika jsme měli v 80. letech zákaz vystupovat. Bylo to hodně blbý, protože jsem nevěděl, co bude dál, ale člověk mohl pořád doufat, že někdy bude líp. Teď mě štve spousta věcí, ale nějak už nemůžu věřit, že se to ještě změní."

 

Znamená to, že byste chtěl vrátit čas?

"Vzal bych stroj času a udělal: Stop. A znovu bych chtěl žít v jakémkoliv čase svého věku před tou hnusnou číslovkou 60. Tedy mých 60 let."

 

Slyšela jsem, že jste stoupencem selského rozumu. Co vám nyní radí?

"Hrozně mě štve, že demokracie je u nás postavená na hlasech dvou poslanců. To mě tak děsně rozčílilo, že jsem vymyslel, že bychom mohli dělat něco na způsob táborů lidu. Levicový by byl umístěný například u Tábora, byly by tam banány na příděl a výjezdní doložky, aby si všichni pěkně užili. Pravičáci by se zase shromažďovali na Plzeňsku. A všichni by byli spokojení."

 

Nashromáždil jste si se svým selským rozumem na zadní kolečka aspoň pořádný majetek? Abyste jako penzista neživořil.

"Selský rozum si nerozumí se shromažďováním majetku. Takhle jsem nikdy neuvažoval. Ale pište si, že živořit nehodlám. Nikdy nebudu penzista! Ale když chce někdo mít čtyři baráky a pět auťáků ke svojí prezentaci a aby oslnil, ať je klidně má, já to respektuju. Pro mě je auťák něco jako lopata, kterou potřebuju k práci."

 

Jak vidíte podzim svého života?

"Že žiju právě na tom Plzeňsku, hraju rokenrol, jdu stále 'proti větru' a vysmívám se osudu. Protože nikdy nehodlám pochopit význam slova 'podzim' v souvislosti se svým životem, který žiju."

Autor: Hana Höschlová (18.5.2008)
---------------------------------------------------------------------

Olda Říha z Katapultu slaví 60: Pohřeb už má zařízený

Olda Říha, frontman legendární skupiny Katapult (33), slaví své šedesáté narozeniny ve skvělé kondici.

Radost mu kazí jen to, že jeho celoživotní kamarád a spoluhráč Jiří 'Dědek' Šindelář (59) musí kvůli plicní nedostatečnosti skončit s muzikou. Letos spolu jedou poslední turné a pak 'šlus'. I tvrdý rocker Olda nechce myslet na to, co bude dál. Ale při rozhovoru čile vypaluje jeden doutník za druhým a už ví, jak bude vypadat jeho pohřeb.

Nebojíte se nemocí?

"Mezi mnou a Dědkem Šindelářem je podstatný rozdíl. Když mně řekne můj doktor, přestaňte kouřit, přestanu. Což se u Šindeláře nestalo. Kdyby poslechl lékaře, nemoc by se tak dynamicky nerozvinula. Můj lékař mi po prohlídce říká uznale: Ty vole!"

Jak často chodíte na prohlídky?

"Po smrti našeho bubeníka Tolji Kohouta loni v říjnu jsem frekvenci návštěv znásobil. Zatoužil jsem znát svůj zdravotní stav. Příšerně mě naštvalo, že jsem v novinách četl, že jsem senior a musím na pravidelné prohlídky jako řidič. Taky si nepřeji, aby se mi říkalo důchodce. Když už tak penzista, to zní líp."

O vašem soukromí se málo ví. Kolikrát jste byl ženatý a kolik máte dětí?

"Jsem hrdý na to, že jsem nikdy nezavdal příčinu k nějakým mediálním kauzám a skandálům. Neuvěřitelný případ českého rockera, který za svou kariéru neotevřel své soukromí."

Je čas to změnit. Začneme u manželek.

"Poprvé jsem se nestrefil, podruhé ano. První manželství byla zkouška, nechal jsem se oblbnout krásou, trvalo to dva roky. Podruhé jsem se už nechal oblbnout chytrostí."

A děti?

"První dceři je čtyřicet let, žije v Německu, nestýkáme se. Druhé je pětadvacet a třetí osmnáct. Doufám, že jsem se trefil, protože se občas musím zeptat, kolik jim je. Na holky jsem dobrej, kdyby někdo chtěl vyrobit holku, ať zavolá Oldu."

I teď, na prahu šedesátky?

"No jistě. Nedovedu si představit, že je mi šedesát, že existuje taková číslovka. Nemám rád řeči, že se někdo cítí na třicet, na čtyřicet. Netuším, na kolik se cítím."

Takže je to jen číslo?

"Cítím se jako železný ocelový Olda, jsem plný energie a výkonu. Když rozpoutám v branži pracovní peklo, lidi kolem mě padají jako kuželky. Cítím se hodně mladý. Šedesátku jsem chtěl utajit, stejně jako jednou utajím svůj pohřeb."

To se vám asi nepovede.

"Povede, je to moje rozhodnutí, už jsem vydal příslušné rozkazy. Budu rozmetán na mé milované Šumavě. Instrukce jsou jasné. V kapele mi říkají Vedoucí, když něco řeknu, můžete na to vzít jed, bude to platit i za deset dvacet let."

Co vás žene dopředu?

"Moje vlastní nespokojenost. Skepse a beznaděj mi zvedají výkon. Ostatní kolabují, já startuji..."

V roce 1980 myslel Katapult na rok 2006. Do jak vzdálené budoucnosti koukáte nyní?

"Teď napínám veškeré síly k našemu letošnímu turné, které skončí 13. prosince. Tím končí moje budoucnost. Dál nekoukám."


Oldřich Říha - *18. 5. 1948

Frontman rockové skupiny Katapult se vyučil zámečníkem a elektromontérem a tyto dovednosti využívá dodnes, přestože se již od roku 1963 živí muzikou.

Nejslavnější písničky Až, Vojín XY, Blues, Já nesnídám sám.

Oblíbená barva černá, nápoj pivo, značkou vozu je Mercedes, i když má muzikant výhrady k dnešní výrobě těchto aut.

Zvláštní znamení - neumí přijímat dárky, raději je sám dává.

Pro výrazněvelitelské chování mu přezdívají Vedoucí.

/zdroj:www.blesk.cz/

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Zpěvák a kytarista Olda Říha: Katapult chtěl přinášet víru

/zdroj:novinky.cz autor:J.Špulák-27. 4. 2008/

 

Ještě nedávno jste Katapultu prognózoval další dlouhá léta. Osud si ale krátce nato nepěkně dupnul…

Osud si na nás opravdu pořádně zadupal. Jestli mám mluvit za sebe, tak jsem myslel, že jsme železně zdraví a v podstatě nesmrtelní. A právě ve chvíli té velké sebejistoty přišel nečekaný odchod našeho bubeníka a dávného přítele Tolji Kohouta. To ale – možná trochu paradoxně – nevedlo k těm zásadním krokům.

Skon zakládajícího člena by jistě mohl být důvodem sám o sobě. Navíc je tu další – zprávy o „Dědkových“ zdravotních komplikacích…

Ano, Jirka „Dědek“ Šindelář docela nepěkně onemocněl, s čímž ale zápolil už delší čas. Tudíž nám nezbývalo nic jiného, než oznámit pravdu – že trpí chronickou chorobou plicní nedostatečnosti. Jeho současný stav nedovoluje vést normální, plnohodnotný život. Tedy ani absolvovat to kvantum koncertů jako donedávna. Tahle nemoc se totiž nedá úspěšně léčit, maximálně zmírnit, zpomalit její příznaky. Proto ani jiné důvody našeho chystaného ukončení činnosti nehledejte. Katapult se vždycky pyšnil tím, že nejen, co zpíval, ale i co říkal, byla pravda.

Své Poslední turné… Na rozloučenou! jedete s bubeníkem Karlem „Kášou“ Jahnem, jehož domovskou kapelou bývala i někdejší ikona, kapela The Rebels. Proč zrovna on?

S „Kášou“ coby bubeníkem se známe už od mládí, ještě dávno před tím, než jsem vůbec mohl tušit, že se stanu profesionálním muzikantem. Tehdy jsem chodil právě na Rebels, což byla kapela jeho bigbítových začátků. Pak emigroval do Švýcar, kde si mimo jiné založil školu pro bubeníky. I po jeho návratu jsem jej vídal hrát, především ale po tom, co se s Kornem a Juračkou chystali reinkarnovat Rebels. Comeback se jim sice nevydařil podle plánů, my ale měli zrovna prázdné místo na postu bubeníka. I když jsme si chvíli hráli s myšlenkou zkusit jednoho v podstatě amatérského uchazeče, nakonec se sáhlo po osvědčeném, protřelém muzikantovi, což „Káša“ prokázal hned ve zkušebně.

Co si máme představit pod termínem „bez napětí“, jak jste označili zmíněné turné?

Rozhodnutí odehrát turné bez napětí, tedy unplugged, vyšlo z chladnokrevného uvažovaní, které opět souvisí s „Dědkovým“ zdravotním stavem. Už zkrátka není schopen odehrát ročně mnoho desítek koncertů o délce kolem dvou hodin, k tomu vestoje a v plném nasazení. Bez napětí to tedy bude i celkově jednodušší, bez nervů a napnelismu. Naše písničky tak představujeme v poněkud noblesnějším, poetičtějším provedení, k čemuž dopomohl i pečlivý výběr konkrétních kulturních domů, klubů a divadel. O komunikaci s publikem, včetně legrace a dobré nálady, ovšem lidi nepřijdou.

Co přijde, až tahle šňůra skončí? Nevěřím, že rockeři se čtyřicetiletou praxí jen tak složí ruce.

Já tomu taky nevěřím. Pokud však budu i dál zdráv a zůstanu tím „silným, železným Oldou“, jakým se pořád cítím, chci dál hrát a něco v té muzice dělat. A to, že končí kariéra Katapultu, neberu nějak fatálně. Takový je prostě život. Teď řeším jen rozjeté turné, za horizont se nedívám.

Z odpovědí cítím ducha písně Živýho mě nedostanou z posledního alba Všechno nebo nic. Zkuste však zhodnotit celou katapultí etapu…

Dá se to tak říct. Propojení hudební stránky s příběhy, jež na zmíněné desce vyprávíme, je vystižením životní situace obyčejných chlapů, kteří sice překročili určitý věk, ale stále je baví hrát a žít rock’n’rollem. A co se týče zhodnocení hudební etapy Katapultu, tak jeho asi největším přínosem – a to během obou zcela odlišných politickospolečenských systémů – bylo přinášet posluchačům víru nejen v život samotný, ale i radost, že se dá něčemu věřit. A v poslední době tuhle víru začínáme potřebovat i my.


2007

Xaverův Křížový výslech -Olda Říha

zdroj:deník AHA/7.11.07/

● Teď odešel z Katapultu bubeník. Pojedete dál bez něho, nebo ne?

„Nacházíme se v nejproblematičtější chvíli v historii skupiny Katapult, ale samozřejmě na tom pracujeme a budeme hrát.“

 

● Máte tedy už náhradníka?
„Nedělal jsem žádný konkurz. Vytipoval jsem dva bubeníky, ze kterých si vyberu. Musím říct, že mi v téhle době opravdu pomohla kniha o skupině Metalica, která měla kdysi ten samý problém.“

 

● Proč není bubeníkem mladý Šindelář?
„A proč by musel být? Sháním především parťáka a v další řadě až pak bubeníka, což se mi zatím celý život nedaří. Takže z toho vyplývá, že Michal, který ve skupině jeden čas byl, tím parťákem prostě nebyl.“

 

● Vznikají nové písně Katapultu?
„Teď zrovna ne. Já těžko píšu písničky, když žiju v obrovských potížích.“

 

● Co to znamená, ty velké problémy?
„Když se ocitnete najednou bez bubeníka, tak je to obrovský problém. A navíc když byl svým způsobem také ten parťák. Takže teď to řešení prostě nebude jednoduchá záležitost. Musejí se napsat nové příběhy, písničky ze života lidí. A k tomu všemu se přidá ten dnešní kapitalismus a černá kronika, kterou čtete nebo vidíte dnes a denně v novinách.“

 

● Vyberte si. Muzika, nebo rodina?
„Rodina.“

 

● Zdraví, nebo štěstí?
„Zdraví.“

 

● Sex, nebo alkohol?
„Sex.“

 

● Intelektuálka, nebo modelka?
„Intelektuálka.“

 

● Kolik máte vlastně dětí?
„Mám tři děti. Z prvního manželství mám čtyřicítku, která žije někde v Německu. Tu bych chtěl vidět, ale ona nechce. Ale ono to je vlastně dobře, protože vidět fotra po dvaceti letech není nic hezkého. Pak mám ještě další dvě holky, jedné je čtyřiadvacet a druhé sedmnáct. S nimi žiji a jsem z nich nadšený, jako správný otec. Ta starší je totiž intelektuálka a už dnes pracuje jako novinářka a muzikantka. Ta je po mně. A ta druhá, to je taková herečka. Ona je úplně splašená a počítám, že bude mít pubertu tak do pětadvaceti.“

 

● Jakou písničku z vašeho repertoáru si necháte zahrát na pohřbu?
„Asi žádnou. Přeji si, aby mě všichni moji blízcí rozsypali na Šumavě, pak si udělali velký mejdan, zahráli ty naše písničky a řezali se smíchy do toho.“

 

● Musíte ještě pracovat, nebo už máte vyděláno?
„Všichni musí vědět, že pravověrný rocker nemá nikdy vyděláno a všechno zase vrazí do dalšího big beatu.“

 

● A co alkohol?
„Ten už my nepijeme. Občas si dám sice becherovku a pivo, ale jen proto, že mi dělá dobře v puse. Jinak se neopíjím.“





Katapult se letního deště nebojí
DENÍK-26.7.2007 10:00
LESNÁ - Parket v Lesné na Pelhřimovsku, právě tam kdysi nastoupila na svoji úspěšnou dráhu kapela Katapult. Není žádný div, že se Oldřich Říha se svými dvěma souputníky již těší na sobotní večer, kdy se tam opět objeví.
 Váš program nese název Tuna fláků. Co od této těžké váhy mohou fanoušci očekávat?
Vlastně se jedná o podtitulek našeho výběrového dvojalba Grand Greatest Hits, které se k našemu úžasu neuvěřitelně dobře prodává. Původně jsme si chtěli dopřát odpočinkovou sezonu, na základě tohoto zjištění jsme ale sestavili program, který pro každý koncert lehce obměňujeme. Všimli jsme si totiž, že spousta fanoušků si nás vyrazí poslechnout třeba i desetkrát do roka, tak aby to neměli stejné.
Jenže podle meteorologů může v sobotu pršet. Hrajete rádi i v dešti?

Pokud není vysloveně zima a nepadá sníh, lehký deštík není až tolik na škodu. A pokud se týká přímo Lesné, pamatuji si, že přibližně před pěti roky jsme tam hráli bezprostředně po přívalovém dešti, zatímco po republice se tehdy rušila jedna zábava za druhou. Tamní parket má výhodu v tom, že pětistovka lidí se hravě schová pod střechu. Navíc říkám, že pršet nebude a hotovo. (smích)
Nejste však jedinou legendou, o níž se v současné době v Česku mluví.

Určitě máte na mysli koncert Rolling Stones. Tuhle kapelu mám hrozně moc rád. V neděli jsem se ale zrovna vrátil domů ze dvou náročných vystoupení a musel si kvůli zdemolovaným hlasivkám nařídit odpočinek. Stouny jsem viděl třikrát v Praze, tentokrát to ale prostě nešlo. Takže jsem ten koncert doslova promlčel doma a moc mě to mrzelo, prý to byl překrásný zážitek. Kdybych ale strávil dvě hodiny mezi lidmi v kotli, také by se mohlo stát, že bych pak nezazpíval. A to si nemohu dovolit.

V Brně údajně křepčilo třicet tisíc lidí, jaký rekord co do návštěvy pamatujete vy?
Pokud vím, zdaleka nejvíce lidí na nás přišlo na Slovensku. V Banské Bystrici jich bylo 18 500, v Martině o čtyři tisíce méně. Nezapomenutelný byl ale i koncert na pražském výstavišti, kde jsme předskakovali kapele Deep Purple. Pořadatelé tam také napočítali 18 tisíc fanoušků, hrát před takovým davem je velký muzikantský svátek.
Vraťme se k Lesné. Tamní vystoupení je údajně vaše poslední letní. Znamená to, že držíte prázdniny?

Jsme konzervativnější kapela. Sezonu máme třeba jako divadelníci, s vlastní šňůrou pro léto končíme. Letos ale uděláme výjimku. Nechali jsme se přemluvit ke dvěma vystoupením od pořadatelů festivalu Czech Rockblok, ačkoliv jinak tento druh akcí zásadně odmítáme. Co by však člověk neudělal pro kamarády.

Olda Říha: Rolling Stones pro mě budou do smrti inspirací

05. července 2007
 

Britská rocková legenda Rolling Stones míří do Brna. Čtveřice Mick Jagger, Keith Richards, Ron Wood a Charlie Watts vystoupí v neděli 22. července na brněnském výstavišti. Kapela, jež se na pódiích pohybuje již pětačtyřicet let, tak přijíždí svým fanouškům vynahradit plánovaný loňský koncert, který musela kvůli zranění Keitha Richardse zrušit.
Vystoupení Rolling Stones si nenechá ujít ani jejich dlouholetý fanoušek Olda Říha, kytarista a zpěvák bigbítové skupiny Katapult. „Jsem hrdý na to, že jsem jejich souputníkem. Jejich muzika pro mě bude do smrti inspirací,“ říká devětapadesátiletý rocker.
Kdy jste se k hudbě Rolling Stones dostal a čím vás tak zaujala? 
Někdy v roce 1965 jsem měl štěstí, že jsem dostal jejich první singl It´s All Over Now. Okamžitě jsem z jejich syrové hudby doslova zešílel. Pak jsem viděl jejich fotografii a bylo hotovo. Uhlazení Beatles šli stranou a od té doby jsem milovníkem rhythm and blues.
Jak jste si za minulého režimu opatřoval jejich desky? 
Desky Rolling Stones se u nás samozřejmě nedaly sehnat, takž všechny cesty byly dobré. Ze začátku v šedesátých letech to byla hlavně "tetička z Ameriky", která je posílala. Potom je hojně vozili kamarádi na kamionu a samozřejmě černá burza fungovala skvěle. Ale jeden výběr na LP dokonce komunisti dovezli z Indie. To bylo!
O Vánocích prý místo koled posloucháte Rolling Stones. Je to pravda? 
Samozřejmě. A dokonce z originálních černých desek, což má pro mě strašlivé kouzlo. Jsem majitelem jejich kompletní diskografie na černých deskách včetně americké řady a jsem na to náležitě pyšný.
Takže se chystáte na brněnský koncert? 
Samozřejmě.
Byl jste zklamaný, když Rolling Stones minulý rok koncert v Brně zrušili? 
To je mi ale otázka. Takových zklamaných nás přece bylo hodně.
Byl jste již předtím na koncertech Rolling Stones? Jaký ve vás zanechali dojem? 
Viděl jsem všechny jejich koncerty u nás a vždycky splnili moje očekávání. Americký rocker Jon Bon Jovi však údajně prohlásil, že vytrvalé hraní zestárlých Rolling Stones u něj vyvolává rozpaky. Co na to říkáte? 
Jejich hraní u mě vyvolává nadšení, tak ať se jde ten frajer zastřelit. Ani mu nepřiznávám právo na vlastní názor. Tohle neměl říkat a já jsem okamžitě vyřadil jeho cédéčka ze svojí diskografie. Očekávám omluvu!

Legendárny Katapult „si má kde hrát“
 
Štvrtok, 14. jún 2007
Keď v roku 1977 zložili a zaspievali pesničku Až (až se bude psát rok dva tisíce šest... pak bude možná pozdě na to chtít se ptát... co děti? Mají si kde hrát?) zrejme im ani na um nezišlo, že v roku 2006 ešte stále budú koncertovať, vypredávať sály a tešiť sa z priazne publika.

Ale je to tak. Rok 2006 sa písal už vlani a oni píšu tridsiaty druhý rok existencie svojej kapely.

Katapult... Trojica charizmatických rockerov – Oldřich Říha, Jiří Šindelář a Tolja Kohout, v poslednú májovú stredu priviedla do varu plnú Športovú halu na Štiavničkách v Banskej Bystrici.

A líder kapely Oldřich Říha, zvaný Železnej Olda, so zmyslom pre humor jemu vlastným, sa s nami pred koncertom v pohode porozprával.

Rok 2006, o ktorom spievate vo svojom hite Až, máme už za sebou. Naozaj ste si pred tridsiatimi rokmi, keď táto skladba vznikla, predstavovali, že v roku 2006 bude svet vyzerať tak, ako v texte Ladislava Vostárka?

To vôbec nie! Vláďa Vostárek napísal text a priniesol mi ho. Ja píšem muziku na texty... no, nerád hovorím texty, lebo sú to príbehy. Takže on priniesol príbeh, ja som si ho prečítal, okamžite sa mi vybavila muzika, ale opýtal som sa ho, čo tým myslí. Pretože rok 2006 mi v tom roku 1977 pripadal ako sci-fi od Raya Bradburyho, také niečo kozmické, vzdialené, v inom tisícročí, a že to už budem asi mŕtvy. Zrejme.

A on mi tak lakonicky povedal, že si to spočítal, a že v roku 2006 bude v dôchodku, že je to rok jeho odchodu do dôchodku. A ja, v tej mladosti, mu hovorím – ty vole, ale to budeš mrtvej! V roku 1977 mi človek, ktorý mal šesťdesiat rokov, pripadal ako mŕtvy.

No áno, a dnes ja mám päťdesiat deväť a pripadám si ako mladý debil! Ako keby som bol dvaja, jeden mladý blbý a druhý ten, čo mu je tých šesťdesiat. Ale pravda je, že predstava roku 2006 bola pre mňa kozmická, neskutočná, veď sme si to ten minulý rok náležite užili. Pripadalo nám neuveriteľné, že vôbec môžeme hrať.

Poslucháči pražského Rádia Beat navrhli Katapult uviesť do Beatovej siene slávy. Za celoživotný prínos českému big beatu. Ako ste túto správu prijali?

Je to od našich fanúšikov obrovské ocenenie. Je to veľmi dobrý pocit. Ale na druhej strane, máme z toho trochu aj obavy, pretože po každom ocenení alebo veľkom úspechu Katapultu nasledoval strašný malér.

Spomínam si na Zlatého slávika 1979. Kvôli nám ho museli prehodiť do Bratislavy, pretože my sme boli v tom čase v Prahe zakázaní. Nemohli sme byť v televízii ani v rádiu, v novinách... Zlatý slávik československý bol jeden jediný krát udeľovaný v Bratislave, v PKO, a to preto, že Katapult nesmel v Prahe hrať.

Nuž, nedajbože, aby sa niečo stalo, lebo každý náš úspech je vykúpený neúspechom, alebo malérom. Jan Werich hovorieval: Krásne doby skončili, teraz to všetko odnesieme.

Do Beatovej siene slávy budú uvedení aj Michal Prokop a Petr Novák in memoriam. Ktorí z vašich bigbeatových súputníkov je vám blízky?

Ja som mal rád práve Petra Nováka. My sme na sklonku jeho života hrali spolu také dvojkoncerty, pre našu generáciu a malo to obrovský úspech. Petr potom umrel, takže sme o tú krásu prišli. On začal hrať už niekedy v rokoch 1966 až 1968, Katapult až v roku 1975, takže on bol vlastne predzvesťou českého big beatu.

My sme na neho naviazali s drsnejším big beatom, hard rockom. Platili sme vtedy za tvrdú kapelu a inšpirovali sme ďalšie a ďalšie súbory, na Slovensku napríklad kapely Elán a Tublatanka sa vôbec netaja tým, že Katapult bol pre nich inšpirácia a považujú si nás.

A vy si ktoré slovenské kapely považujete?

Elán, pre ich vôľu, výdrž a hlavne tie ich prekrásne pesničky. Boli sme celkom hrdí na to, že sme na Letnej, keď mal Elán veľký koncert, mohli byť ako jeden z ich špeciálnych hostí. Oslovili nás ako jedinú českú kapelu a my vieme prečo. S Elánom, s Jožom Rážom máme proste dobrý vzťah.

S Maťom Ďurindom, Tublatankou, občas jazdíme, hrávame, absolvovali sme spolu veľa koncertov, Maťo sa mi páči, že drží tú vlajku lásky k muzike. Aj keď to má tiež občas ťažké, raz hore, raz dolu. Teraz u nás v Čechách práve koncertuje a je perfektný.

Hráte už 32 rokov. Ako si vysvetľujete, že ľudia stále na vás chodia ľudia, vaše albumy sa predávajú, beriete zlaté platne...

Hráme základný elementárny rock and roll s bluesovými koreňmi a pesničky, ktoré majú bluesové korene, nepodliehajú móde.

Nikdy nezostarnú a ak sú pekné, tak žijú stále. A potom, to, čo hovoríme, spievame a hráme, sú príbehy zo života ľudí. Sú to pravdivé príbehy, preto si ich všetky tie generácie berú za svoje.

Podanie vyzerá síce jednoducho... aj keď nie je jednoduché, pretože bluesová muzika sa musí hrať srdcom..., takže si každý poslucháč môže myslieť, že by to tiež dokázal zaspievať, zahrať.
 

Je to proste muzika, ktorá je príjemná, a to, čo spievame je pravda a veľa ľudí si povie „ja som to prežil“. Ako som už povedal, hráme muziku, ktorá nepodlieha móde. Za tú dobu, čo hráme, bolo na svete už tisíce mód, ale ... „hlupák stále váhá...“ (Smiech.)

Koľko ton techniky so sebou vozíte?

Teraz je to desať ton, ale to je stredná váha. Naša kapela je schopná hrať v klube, v sokolovni, na „zimáku“, v hale... Vozíme aparatúru podľa toho, kam ideme, pohybuje sa to od štyroch do dvadsať ton. Minulý rok sme na Hrade hrali pre Klausa a detský deň a vtedy sme mali dvadsaťpäť ton aparatúry.

Hrávate aj na súkromných večierkoch a tak podobne?

Na firemných akciách, na plesoch... to áno. Ale pozvala si nás aj jedna pani na oslavu päťdesiatky svojho manžela. Hovorila, že je nútená celý život počúvať v aute Katapult, že idú trebárs na dovolenku a dvadsať hodín v aute hrá len Katapult. Tak že by nás rada pozvala. Ja jej vravím, buďte rada, že Katapult! Olympic, to by bolo horšie! (Smiech.)

A to už prečo?

Lebo Olympic nie je taký vzrušujúci. Olympic je skupina, ktorej hudba sa hodí pre manželky, ktoré v nedeľu o jednej varia čínu.

Ach tak... a vaša hudba sa hodí pre aké manželky?

No, my sme pre tých, čo viac počúvajú príbehy. Pretože keď varíte čínu, tak Olympic síce vnímate, ale varíte si ďalej tú čínu. Keď ale počúvate napríklad Hlupák váhá, tak vás to predsa len trošku viac vzruší a nemôžete tú čínu variť, sakra!

Povedal by som, že naše príbehy sú viac vzrušujúce. Ľudia mi napríklad píšu – robím pri počítači, púšťam si Katapult a zabudol som pracovať, naraz som zistil, že nepracujem.

Je o vás známe, že zásadne robíte hudbu na hotové texty, teda, prepáčte, príbehy. Máte medzi týmito príbehmi svoj taký zvlášť obľúbený?

To nemôžete mať... Keď napíšete blbú pesničku, tak ju nehráte, nie? Všetko, čo som napísal, sa mi páči, všetky tie pesničky hrám rád, nemôžem o jednej povedať, že je lepšia, pretože by som tým ublížil tým ďalším. Ja som raz povedal, že tie pesničky to sú moje deti. A povedzte o jednom dieťati, že je blbé.

Keď som zostavoval Grand Greatest Hits Katapult, album, ktorý sa teraz predáva a je úspešný, a mal som vybrať štyridsať pesničiek zo 140, pripadalo mi to, akoby som musel sto detí zavraždiť. Sto detí do plynu! Povedal som to pred novinármi a pražské noviny napísali Říha vraždí vlastné deti!

Ale môžem vám povedať, že to bola strašná práca, sedieť nad tým zoznamom a vyberať, to nie akože vyberáte tie najlepšie. To vraždíte tie dobré. Takže už sa ma nepýtajte, ktorú pesničku mám najradšej. Všetky!

Muzikantov, rockerov, či beatnikov, na koncertoch vždy sprevádzali pekné dievčatá. Funguje to stále? Vidíte ich v publiku?

Na náš údiv to funguje proporčne. V tom zmysle, že pred sebou vidíme doslova širokorozchodné publikum od osem do šesťdesiat rokov. Sú tam mladé pekné dievčatá a sú tam dámy, ktoré majú šesťdesiat.

Ale vy sa pýtate hlavne na tie pekné mladé dievčatá, však? Samozrejme, že ich tam vidíme. To je zaujímavé, však? Asi nás chcú vidieť. To bude charizmou, tú 59-ročný chlap nesporne má, že áno. (Smiech.) Dajme tomu, že je to teda určitá charizma.

Ja si vravím zvesela, že dievčatá v poriadku, nie je ich toľko, ako kedysi, ale sú. Naše publikum sa regrutuje asi z týchto vrstiev – rodiny s deťmi, otec sa matkou alebo manžel s manželkou privedú deti, manžel má milenku, tá tiež príde, tá má manžela a majú deti. Ona má tiež milenca, ten tiež má manželku... asi tak nejako. Povedal by som, že všetci v hľadisku sú príbuzní. (Smiech.)

Čo to fajčíte?

"Doutníčky..." Mňa štve, keď všetci vravia, nefajčite, nejedzte mastné, to nerobte, tamto nerobte, furt nám niečo radia, zakazujú. Fajčenie je moja neresť...ale príjemná.

A ešte aké máte neresti okrem fajčenia?

Mám rád pivo. Ale nie do opitosti, nikdy som nebol opitý. Pijem pivo pre radosť, mám strašne rád pivo po výkone, po športe, pretože ja športujem. To ale nie je neresť, však? Keď vidím loptu, loptičku, to je jedno, či futbalovú, tenisovú, squashovú, tak do toho idem!

No a po športovom výkone, alebo po koncerte, proste milujem dať si pivo. Láska k pivu mi, samozrejme, prináša kilá. Striedam tých tridsať kíl hore a dolu. Istý čas pijem pivo, potom si poviem, no ale ty si prasa!

Holím sa v kúpeľni nahý a keď som „ten tlstý“, tak sa holím chrbtom k zrkadlu. To ma inšpiruje a zhodím tridsať kilo za pol roku. No a za dva roky ich mám zase, vďaka pivu, naspäť.

No ale hlavne, že to viete, a je vám to zrejme jedno...
 
Prdlajz.... vôbec mi to nie je jedno! Hovoria mi, nepi pivo, daj si jedno malé denne. Ja a po koncerte jedno malé pivo? To by som skolaboval! Alebo keď hrám tenis. Ja hrám napríklad osem hodín tenis. Alebo squash. Viete čo to je hrať dve hodiny squash? A pritom porážam dvadsaťročných chalanov. Keby vedeli, koľko mám rokov, tak sa normálne zastrelia...

No ale to pivo, to je láska. V lete, keď je 30 stupňov... Robím aj v lese! Mám výbavu drevorubača a chystám si drevo na zimu. Päť hodín nosím tie metre dreva po paseke, spotený, čo myslíte, prečo to robím? No aby som mohol ísť na pivo! Fajčiť nemusím, keď niečo robím, tak nie, ale pivo, na to myslím furt...

A na ženy nie?

No počkajte, ja som býk! Som narodený v znamení býka, takže som mierny, spoľahlivý, požívačný muž. Som so svojou ženou od roku 1972. Moja žena je znamenie panny. Trafil som sa, je to ideálne spojene.

Vzal som si ju, keď bola maturantka, mala osemnásť, a dodnes sme spolu. A teraz vás vyšokujem, od roku 1991 sedíme spolu v kancelárii Katapultu. Sami dvaja. Mlčíme a pracujeme, večer ideme domov a sme manželia. Vraj sa to nemá robiť. No ale ja by som sa bez svojej ženy zastrelil.

Viezol som ju raz do nemocnice na vyšetrenie a pri predstave, že si ju tam nechajú, som sa chcel strieľať. Veď ja by som doma nezapol ani práčku! My nie sme ten prípad, že ja periem a varím a ona mení žiarovky, nie sme konzervatívna rodina podľa starých zásad, ženská má svoju prácu, ja mám svoju, ona sa na mňa môže spoľahnúť, ja na ňu tiež, ja jej neradím do ničoho, ona mne tiež nie, každý si urobíme svoje.

Problém je ale v tom, že ona si napokon tú žiarovku zašraubuje, ale ja nevyperiem. Ženské nakoniec toho chlapa vo finále nepotrebujú. Poradia si vo všetkom, Ja by som uvaril akurát smažené vajíčka, viem programovať šialené veci, ale keď vidím pračku a tie gombíky, som bezmocný.

Aké mávate pred koncertom pocity? Býva tréma?

Trému, takú tú klasickú trému, už určite nemávame. Hrali sme už, práve v Banskej Bystrici na amfiteátri to bolo, pred osemnásťtisíc ľuďmi, hrali sme v Prahe s Deep Purple, kde bolo tridsaťtisíc ľudí, hrali sme so Status Quo v Brne, tam bolo dvadsaťtisíc.

My vieme svoje, sme dosť sebavedomá kapela, máme veľa skúseností, takže klasická tréma nehrozí. Nahrádzajú ju však obavy a tie spočívajú v tom, že v deň koncertu sa môže „posrať“ úplne všetko. Ja musím použiť to slovo... ako sa to povie po slovensky? Takisto? No dobre, takže hlavná veta je – posrať sa môže úplne všetko! Tie obavy mám, sú podvedomé a odídu, až keď si budem dávať na konci koncertu pivečko...

Ale napriek všetkým obavám, tešíte sa na koncert, nie?

No ale to určite! A vždy!


Čtenáři TÝDNE se ptají Katapultu/2007/

Klasická rokenrolová skupina Katapult vydala loni výběrové album „Grand Greatest Hits“ a v současné době absolvuje velkou koncertní šňůru po Česku.
Jednou ze zastávek turné s mnohoslibným názvem „Tuna fláků od Kaťáků“ bude i šumperský Dům kultury, kde populární trio zahraje v pátek 20. dubna od půl osmé večer.
U příležitosti šumperského koncertu poskytl zpěvák Katapultu Olda Říha exklusivní rozhovor TÝDNU na severu a dokonce kývl na nápad, že tentokrát ho budete zpovídat Vy – čtenáři! V předminulém čísle jsme Vás vyzvali, abyste nám posílali otázky pro Katapult a protože jste se nenechali dvakrát prosit, mohli jsme z vašich dotazů připravit následující rozhovor:
Petr Kováč z Rovenska:
Jak jste s odstupem času spokojeni s posledním řadovým albem „Všechno nebo nic“? (Líbí se mi texty!)
Olda Říha: My ho považujeme za naše nejlepší!
 
Petr Tesař ze Štítů:
Rok 2006, o kterém jste vždy zpívali jako o budoucnosti, je nyní už minulostí. Čekali jste tehdy, že dnešní doba bude zajímavější, než nyní ve skutečnosti je?
Olda Říha: Určitě ne. Tenkrát bylo všechno tak nějak „šedivější“ a hlavně byla malá naděje, že se to zlepší.
 
Božena Soblová z Rudy:
Přestože máte kolem šedesáti roků, stále jezdíte koncertní turné a plníte po republice sály. Jak je možné, že jste vydrželi hrát tak dlouho? Copak jste po celou tu dobu nevedli typický bujarý život rockerů?
Olda Říha: Ale vedli, ovšem s mírou a rozumem.
 
Karolína Petráková ze Zábřehu:
Baví vás koncerty stejně jako zamlada? V čem je mezi tehdejšími a současnými koncerty největší rozdíl?
Olda Říha: Jaký zamlada? Cítíme se pořád stejně „mladě“, takže nás to i stejně baví. A rozdíl mezi koncerty nevidíme žádný.
 
Jan Bohatý z Petrova:
Čím si vysvětlujete, že lidi mají o vaše koncerty stále zájem?
Olda Říha: Zpíváme příběhy ze života lidí a hrajeme hudbu, která nestárne.
 
Eva Šeligová z Mohelnice:
Jaké jsou plány Katapultu do dalších let?
Olda Říha: Nikdy nic neplánujeme. Věříme svojí intuici a okamžitým nápadům.
 
Jiří Benda z Hrabišína:
Zabýváte se někdy myšlenkami na konec kariéry?
Olda Říha: To už vůbec ne. Nejsme sportovci, ale muzikanti tělem i duší.
 
Adéla Machalová ze Šumperka:
Chystáte se hrát v létě na některých festivalech?
Olda Říha: Pečlivě si vybíráme, a tak letos hrajeme pouze na Czech Rock Block v Plasech a Jihlavě.
 
Ondřej Pohanka z Klášterce:
Líbí se vám nějaká ze současných mladých kapel?
Olda Říha: Spíše líbily, například Ready Kirken, ale když ony se tak často mění, rozpadají a podobně.
 
Miloslav Král ze Šumperka:
Bude šumperský koncert něčím speciální?
Olda Říha: Každý náš koncert je trochu jiný, takže ano.
 
Samuel Mistaludus z Hanušovic:
Co byste fanouškům před koncertem vzkázali?
Olda Říha: Zapomeňte na starosti a přijďte si s námi zazpívat!
Naše texty určitě všichni znáte.
 

2006

27.11.2006-KAVÁRENSKÉ OKÉNKO ...s Oldou Říhou

Když jsme si s Oldou Říhou začali povídat, ani jeden z nás netušil, že dříve než rozhovor skončí, budeme mít domluvený termín a synopsi vzpomínkového pořadu v Divadélku JoNáš.
 

To je totiž to, co mi na Oldovi sedí nejvíc: NEBÝVALÁ AKČNOST! Muzikanti jsou lidé nepraktičtí, neschopni cokoli zařídit, zajistit, potřebují být obklopeni jedinci, kteří jim organizují jejich umělecký a mnohdy i soukromý život. Říha je výjimka. Je uragánem jeviště i zákulisí.

Domácí hřiště Oldy Říhy

Vzpomínáš si, kdy jsi poprvé vešel do Měšťanské besedy?
Poprvé? To si pamatuju dobře! Bylo to na podzim 1963 a jednalo se o umělecký vstup na nedělní odpolední čaje, při nichž hrála kapela Oty Hellera. Nu a my jsme se skupinou Black Stars vystoupili v okénku hostů.

Čili do té doby jsi do tohohle domu nevstoupil ani jako konzument, ani jako návštěvník?
Uvědom si, že mi bylo patnáct, a navíc jsem byl zanícený sportovec! Hrál jsem fotbal, hokej, dělal jsem atletiku. Fakt je, že hned po tom prvním vystoupení jsem se tady vedle v restauraci chvilku zdržel. Kavárna tehdy byla doménou šachistů, navštěvovali ji spíš starší lidé. Vzpomínám si, že nás občas v neděli táta brával do zdejší restaurace na rodinný oběd.

Pak nejspíš přišly taneční…
Tak to jsem absolvoval asi tak čtyři první lekce, při nichž jsem se po většinu času schovával na záchodě. Jako pravověrného rockera mě foxtrot nebo valčík zrovna nezajímal, a tak jsem alespoň měl čas a příležitost důvěrně poznat prostory restaurace a kavárny.

V té době už jsi ale v Besedě účinkoval i v podzemních prostorách…
To jo. Besedu mám zmáklou od sklepa až po půdu. V době, kdy kapela Black Stars hrála už rok, frčela zároveň i divadla malých jevištních forem. A právě v prostorách dnešního Divadélka JoNáš tehdy působilo Divadlo SouZDiFor, o kterém zrovna tobě, který patřil mezi jeho protagonisty, nemusím moc vykládat. A společně s vámi jsme vystupovali v pořadu Bigbít není chuligán.

Olda Říha
Posezení, z něhož vzešel rozhovor i vzpomínkový pořad (foto: Eva Haunerová)

Taky si vzpomínám, že jste hrávali na maturitních plesech…
To bylo začátkem sedmdesátých let, když už naše mlaďoučké fanynky dospěly. S Mahagonem jsme dokonce hráli i na maturáku mé současné ženy. V té době už jsem ale hrál v Praze v profesionálním angažmá s Frantou Ringo Čechem. Když jsem z Plzně odcházel, pronesl jsem dnes už okřídlenou větu „Dědku, počkej na mě, já se vrátím a uděláme kapelu!“ Za dva roky jsem byl zpátky a s Dědkem jsme obnovili Mahagon. Záhy nás ale komunisti v Plzni zakázali, a tak jsme odešli do Prahy, kde jsme o rok později nastartovali Katapult.

Tím pro vás Plzeň jednou provždy skončila?
Úplně ne. Jezdili jsme sem coby koncertní kapela stejně jako na každou jinou štaci. Odehráli jsme tu desítky vystoupení v nejrůznějších prostorách, ale Beseda byla vždycky v historii našich vystoupení nehynoucí jedničkou. Do Měšťanské besedy se vracím jako na domácí hřiště. Tady jsem v roce 2000 slavil 25 let Katapultu, v JoNáši jsem o tři roky později vzpomínal na dobu před 40 lety, kdy jsem začínal hrát. V nově rekonstruovaném Velkém sále jsme dokonce natočili DVD Katapult 2006.

Skladbu „Až…“ jste napsali v roce 1977. Jak daleko pro tebe tehdy byl textem vzpomínaný rok 2006?
To se snad ani nedá srovnat s žádným budoucím konkrétním datem. Tehdy magická číslovka 2006 byla tak kosmicky vzdálená, že nám vůbec nedocházelo, že v té době budeme taky reálně žít. Když jsem se ptal autora textu Vostárka, co chtěl tím číslem říct, tak jenom poznamenal, že prostě už bude v důchodu. Tehdy nám bylo dvacet pět a důchod jsme vnímali jako konec všeho – smrt! Teď ke svýmu úžasu v tom roce žiju a připadám si na vrcholu sil. A tak mi vzdálenost od vzniku písničky do týhle chvíle přijde tak velká, že už ji nemůžu vyjádřit žádným číslem, ale pouze představou: Říha v pekle usiluje o post Luciféra, kraluje kotlům a vaří tam rokenrol. Drtí svoji dvanáctistrunnou kytaru, pije dvanáctistupňovou plzeň a smaží všechny ty, co ho na jeho rokenrolové životní pouti zlobili.

Tak mě napadá… nemáš chuť se ještě před tím peklem zase jednou po letech vrátit do toho „Souzdiforáckýho sklepa“ a střihnout si v dnešním JoNáši „Bigbít není chuligán“?
Tak on ten název se z dnešního pohledu jeví směšnej, ale tehdy už sám o sobě byl formou protestu. Pojmy bigbít, chuligán a západní kultura totiž plavaly ve stejném kanálu. Ale bylo by hezký si udělat takový večer, kdy bychom si my dva na ten pořad zavzpomínali. Ale just ho tentokrát nazveme opačně: „Bigbít je chuligán!“

Fajn! Tak se pojď domluvit, kdy oba můžeme?!
Já mám volno 13. prosince.

Já taky. Tak v půl osmý?
Už to mám napsaný.

Tak já si taky píšu: 13. prosince, 19:30 Plzeň, Divadélko JoNáš – „Bigbít je chuligán!“

Jan Zajíc


2005

Zapomenout na všední skuhrání

(Regionalist, 17. prosince 2005)

Jeden z nejvýraznějších českých muzikantů a zpěváků minulého století. Leader legendární kapely KATAPULT. Muž, který kromě jiného na vlastní kůži nedobrovolně kdysi poznal co to je, hrát jeden den ve sportovních halách pro dva tisíce fanoušků a za týden už pak jenom na svatbách pro padesátku podnapilých svatebčanů. Ctitel rock'n rollu, dobrých doutníků, svátků a Vánoc, skladatel a vydavatel Olda Říha.

Oldo, co vám - jako ostřílenému "železnému" rockerovi - říkají vlastně Vánoce?

Já Vánoce ctím především z hlediska jejich vzniku a také proto, co nám lidem dávají. A řeči o tom, že Vánoce jsou jen zmatky, blázinec, nákupy či chaos jsou blbosti. Protože to si lidé způsobují sami. Já osobně se naopak těším na kouzlo Vánoc. Umrtvím veškeré hudební aktivity a nechám do sebe to kouzlo vstoupit podobně, jako když na nás přijde 500 lidí a nechá do sebe pro změnu vstoupit kouzlo našich Katapultích příběhů. Tak nějak podobně si Vánoce prožívám já

Takže žádný spěch a shon? Žádné kolotoče neuskutečněných nákupů a nesplněných povinností?

Nenervuji se, nestěžuji si, udělám si stromeček a klasicky večeřím kapra. Věnuji se rodině a jezdím na Šumavu. Kašlu na celý svět a věnuji se v té chvíli jenom a jenom Vánocům. Protože pak přijde zase období, kdy se nemůžu věnovat poesii, ale práci. Proto si Vánoce vychutnávám...

Čili jestli tomu dobře rozumím, kapela Katapult toho o Vánocích zpravidla asi příliš nenahraje?

Vánoce si nenechám zničit tím, že bych o Vánocích hrál například na první nebo druhý svátek vánoční. Katapult o Vánocích nikdy nehrál. Já jsem ochoten hrát kdykoliv a kdekoliv, ale ne o Vánocích nebo Velikonocích. Velikonoce jsou totiž pro mne to samé co Vánoce - mají také svůj advent, mají své tajemství a mají své veliké kouzlo. I kdyby mi někdo dával milion, tak na Štědrý den nebo na Velký pátek bych nehrál, to nikdy! A možná i proto mi hrozně vadí, že v poslední době lidé u nás na všechny svátky obecně hodně nadávají...

Nemůže to být tím, že svátky pro většinu z lidí u nás mohou nějak postupně ztrácet svůj obsah? A nebo, že si lidé zvykli nadávat na všechno a permanentně, takže vlastně nemohou už přestat, a to ani o svátcích?

Když čtu knihy z předkomunistického období - například z první republiky - zjistím, že tehdy lidé také v jednom kuse nadávali. Jenže!
Právě ty potíže života tehdy ještě dokázali eliminovat prostřednictvím svátků, kterých navíc tehdy bývalo poměrně dost. Když totiž kdysi byly Vánoce, Velikonoce, posvícení či pouti, tak se lidé ještě dokázali zastavit. Uklízeli a napekli a pak přestali pracovat a honit se! Jen hodovali a povídali. Zkrátka pobavili se, a svoje nadávání a skuhrání si nechali až zase na všední dny. Ale dnes se mi zdá, jakoby se zde skuhralo nepřetržitě. Vánoce nevyjímaje...

Možná by to chtělo více svátků. Všechny okolní země jich mají v oficiálním kalendáři daleko více než Česko - stačí si vzít slovenský, rakouský, polský či bavorský kalendář a zjistíme, že tam mají daleko více volných svátečních dnů než u nás

Nedávno jsem četl nějaké pojednání týkající se tradic šumavského kalendáře a tam jsem se dozvěděl, že ještě před válkou se u nás slavily nejen oficiální a státem uznané svátky, ale že tehdejší podnikatelé prý dávali svým zaměstnancům plošně volno například i na poslední všední masopustní dny - na pondělí a úterý před Popeleční středou. Oni ti podnikatelé zřejmě věděli, že pokud lidem dají volno navíc, ti si svoji práci odvedou o to víc ve všední dny. Takže i když masopust oficiálně svátkem nebyl, neslavil se prací, ale posezením v hospodě, na tancovačkách, u pití a jídla. A o to víc se pracovalo potom...

Takže letošní Vánoce, Oldo, vy osobně oslavíte také bez ohledu na cokoli?

Na letošní Vánoce se těším jako na každé předešlé - čili moc! Půjdu na půlnoční a jako vždycky si pustím koledy a Rolling Stones. Zkrátka jde o to svátky slavit a zapomenout na to všední skuhrání...

2000

Rozhovor s Oldou Říhou
 
Katapult čili čtvrtstoletí mušketýrů rock’n’rollu 
(text převzat z časopisu Muzikus 7/2000, autor Ilja Kučera ml.)

„Nepatříme zrovna k příznivcům výročí a oslav. Po pravdě řečeno nás vůbec nebaví hrabat se v archivech, hrabat se v minulosti, ale ctíme to, že lidi mají oslavy rádi, a když má kapela pětadvacet let, je třeba to připomenout. Původně jsme uvažovali o přesném datu, měsíci a dni, a o jednom velkém výročním koncertu. Když jsem ale letošní rok připravoval, rozhodl jsem se nakonec, že půjdu svou typickou cestou pokory a klasiky. To znamená, že rok 2000 je rokem výročním. Katapult hraje svých pětasedmdesát představení a proč bych měl jedno město a jednu štaci vyčlenit, když těch dalších čtyřiasedmdesát by o to přišlo. Jedeme proto republikou tak, jak jsme zvyklí, ale každý koncert v každé vesnici, sokolovně, hale je koncert výroční. A navíc jsme takoví magoři, že každý je i trochu jiný. My jsme si totiž všimli, že lidi na nás chodí třeba pětkrát, šestkrát i desetkrát ročně. Když jsem zjišťoval proč, řekli mi, že každý večer je jiný. A tak jim dokážu, že teď bude úplně jiný. Připravujeme hrozné věci...,“ prozrazuje uprostřed jubilejního pětadvacátého roku katapultí existence svým neopakovatelným svébytným způsobem Olda Říha.

Skutečně už čtvrt století buduje Katapult na české rockové scéně svou neotřesitelnou pozici, provázenou stejnou měrou potleskem jako přezíráním, obdivem jako opovržením. Těžko vystopovat a přesně pojmenovat cosi, co se skrývá za hrstkou akordů a riffů, kterými Katapult dobývá spolehlivě už druhou, ne-li třetí posluchačskou generaci. Na jeho koncertech se dnes mísí přepestrá divácká směsice, od úspěšných podnikatelů středního věku s dětmi na ramenou po provokativně neplnoleté dívenky, od ctihodných mániček s manželkami po rozesmáté studentské party. Tak vypadá publikum Katapultu roku 2000. A taková je i neoddiskutovatelná odpověď dávným rozezleným kritikům, kteří v pravidelných periodách, co KatapultKatapultem stojí, prorokovali kapele jistou, rychlou a ostudnou záhubu ve vlastní jednoduchosti a prostomyslnosti. Po pravdě řečeno Katapult vždycky nabízel dychtivému kritikovi sdostatek argumentů na dosah ruky, nebo jinak řečeno „kdo chce Katapult bít, hůl si vždycky najde“, ale chtě nechtě je nutné přiznat, že po čtvrtstoletí potyček a šarvátek s gardisty hudební estetiky vycházejí opět vítězně z boje tři mušketýři prostého rock’n’rollu.
Přenechme úvahy o tom, proč tomu tak je jiným a pojďme raději v jubilejním roce existence Katapultu společně s Oldou Říhou vzpomínat, rekapitulovat a možná i trochu bilancovat. Není pochopitelně možné na těchto stránkách projít se, byť jen povrchně, celou pětadvacetiletou historií skupiny, a tak se pojďme alespoň zastavit u toho, co lze v jistém ohledu považovat za její milníky, u toho, co ji natrvalo dokumentuje, totiž u desek. Pojďme si popovídat o historii Katapultu od jejího prvního singlu z května roku 1975 po připravované živé album, které se objeví na trhu na podzim roku 2000.

Shoda šťastných náhod

„Myslím, že čtenář dnešního Muzikusu, muzikant, kterému může být třeba dvacet let, v životě nepochopí atmosféru roku 1975. Když to řeknu velmi zjednodušeně, byla to atmosféra beznaděje. Musíme zdůraznit, že v roce 1975 všichni slavní muzikanti, všichni rockeři hráli v doprovodných kapelách popových zpěváků. Nakonec pan Říha taky, přesně vím, o čem mluvím. Krom toho celá slavná česká kritika protlačovala jazzrock jako jedinou muziku, která má nějaký smysl. A v téhle době, která nepřála ani bigbítu, ani rock’n’rollu, pan Říha s panem Vostárkem napíše nějaké písničky, natočí demosnímky, nekouká napravo ani nalevo a má tu drzost a jde je nabídnout na Supraphon. A vtom se udála historická náhoda. Když to trošku přeženu, Beatles potkali Martina a my Havelku. Pan Havelka byl redaktor Supraphonu, poslechl si Půlnoční závodní dráhu a Lesního manekýna a řekl: ,Já to vydám, skutečně to vydám, ale jestli potom přijdete s druhou deskou a budete chtít hrát jazzrock, tak vám rozbiju držku a zabiju vás.’ To u mě nehrozilo, přestože jsem sice v roce 1962 začínal v Plzni s dixielandovou kapelou a klasický jazz mám rád, nebyl jsem kytarista, který chtěl hrát jazzrock. A tak jsem to mohl slíbit. Havelka dodržel slovo, první singl skutečně vydal a ten se náramně chytl. Nakonec není divu, protože stačí si poslechnout s odstupem času to, co hrály bigbítové kapely v roce 1975. Je jasné, že když vedle toho lidi dostali ,starý džíny plný záplat’, nebo ,šli na pár piv’, tak se logicky museli posrat radostí. A to je celá ta omáčka.“

Roku 1975 tedy začíná pětadvacetiletá společná pouť charismatického dua Oldřich Říha - Jiří Dědek Šindelář s postupně mnohokrát proměněným rytmickým motorem za zády. Triu, které se na plakátech s třemi malými koncertními obrázky pyšnilo nápisem Maximum rock, dopřála shoda okolností na svou dobu nebývalou věc. Totiž že se prvního singlu dočkalo hned v prvním roce své existence. A tak se ruku v ruce singl stává kasovním trhákem a lístky na pražské koncerty Katapultu bývají zpravidla vyprodány hned v den zahájení předprodeje. Nadšení fanoušci se lačně vrhají na přímočarý syrový hard rock, kterého se jim po čertech nedostává.

S odstupem času je ovšem zajímavé pozastavit se u zvuku prvních singlů a posléze i debutového alba. Zvuku, který je i pro soudobé ucho naprosto přirozený, rockově šťavnatý, a na svou dobu tudíž nezvykle nadprůměrný.

„Hodně jsem o tom přemýšlel a vím, proč to tak je. Je to zase vlastně taková fatální, osudová náhoda. Měli jsme v té době už hodně odehráno, měli jsme Marshally, Fendery, klasickou sadu bicích, a věděli jsme tudíž, jak tyhle nástroje mají znít naživo. Měli jsme to dokonale vyzkoušené. Takže když jsme nahrávali, nenechali jsme si nacpat do hlavy nějaké cizí názory na zvuk. Vodili jsme chlapy z Mozartea k Marshallům a říkali jim: ,Poslouchej a nahraj to, co slyšíš. Nic víc, jenom to, co slyšíš.’ Samozřejmě že to byl boj a že to vůbec nebyla jednoduchá věc. Není snadné najít správný mikrofon, správné korekce, přenést zvuk z nahrávacího roomu do režie v nezměněné podobě. Ale povedlo se to. A byla to přirozená, autentická muzika. A zase to byla šťastná náhoda, že se nám v roce 1975 podařilo nahrávat autentickou hudbu, protože jsme nebyli tak chytří a nevěděli jsme, že to tak být musí, ale byl to jenom náš pocit.“

Po čtveřici singlů a bezpočtu koncertů přichází rok 1977 a s ním nahrávání materiálu pro debutové album Katapultu, neméně autentické, neméně syrové a v pravém slova smyslu živé. Pražská Mekka katapultích fanoušků, kulturní dům Novodvorská, tak zůstala zvěčněna na albu, kterému snad po právu patří nálepka klasické desky českého bigbítu. I tohle album ovšem vznikalo v podmínkách z dnešního pohledu až kuriózních.

„Řekl bych, že běh osudu pokračoval stejnými kroky. Vydáš první, druhý, třetí singl a víš, že na nahrávání elpíčka nemáš šanci. Že v tomhle státě jsou dvě studia. Na nahrávání v nich čekáš dva tři roky, možná i víc, protože tam neustále točí Gott, Vondráčková a já nevím, které už další tehdejší hvězdy, už jsem je zapomněl... Byla to prominentní mašinérie propojená s režimem a tihle lidi měli prioritní práva. A Katapult nebo jakákoliv kapela aby nahrávala elpíčko? To nepřicházelo v úvahu. Na druhou stranu ale Supraphon tušil, že když každého singlu se prodá víc než sto tisíc, byl by to dobrý byznys, a Supraphon musel taky vydělávat a vykazovat výsledky. Takže by v podstatě elpíčko Katapultu vydal rád. A tak se stalo, že jednou Vostárek dostal v hotelovém pokoji nápad. Povídá: ,Já se na to vyprdnu, uděláme to jinak. Vezmeme svazáky ze Supraphonu, servisku a bude to hned.’ Svazáci ze Supraphonu uspořádali čtyři koncerty na Novodvorské, serviska to bylo čtyřstopé mobilní nahrávací studio Supraphonu a na ty čtyři stopy jsme ty čtyři koncerty natočili. Bicí jedna stopa, basa druhá, kytara třetí a zpěvy dohromady čtvrtá. Neskutečná věc. Svazáci ze Supraphonu za vydělané peníze jeli někam na výlet, my měli za dva měsíce hotovou desku, a když si ji dneska poslechnu, jsem normálně v šoku. Je tam všechno; napětí, atmosféra, zvuk, že se člověku nechce ani věřit, jak to všechno vznikalo. Fakt je, že se tahle deska taky neustále prodává.“

Pro upřesnění takříkajíc technické se sluší snad jen doplnit, že vedle klasických Marshallů a velké bicí soupravy Ludwig Tolji Kohouta na albu zní krabičkami neupravovaný Říhův Fender Telecaster a Dědkova fenderovská kopie Ibanéz s originálním snímačem Fender u hmatníku. Živý albový debut Katapultu se stal bezmála modlou pro pořádnou část dospívající rockové generace... 


Rozhovor s Oldou Říhou 
S lalala nevystačím 
(text převzat z časopisu Týdeník Televize 23/2000, autorka Helena Herbrychová)


Olda Říha nejen o tom, jak Katapult přežil rok dva tisíce
„Každý den mám pevný program. Dneska vyzvedávám ve čtvrt na čtyři Terezku z aerobiku, jedu domů pro tašku a jdu hrát squash. Tam si dám pěkně do těla a večer mě čeká práce ve zkušebně. Mám takový systém, že od devíti do patnácti jsem úředník, pak se přeladím na otce a večer se zase přeměním na hudebníka. Každý den změním třikrát činnost, a proto musím tvrdě svůj časový rozvrh dodržovat,“ říká kytarista skupiny Katapult OLDA ŘĺHA.
Dost kamarádů přišlo na můj maturitní ples kvůli tomu, že jste tam hráli vy...
V Lucerně na plesech jsme hráli tak v pětasedmdesátém, sedmasedmdesátém roce. Pak nás právě komunisti kvůli tomu, co lidi při našich vystoupeních v Lucerně dělali, zakázali na osm let. Vůbec jsme v Praze nesměli hrát a v Západočeském kraji také ne.
Pak jsem na vás třeba byla před pár lety v Lochotíně...

Tam jsme hráli se Slade, to byl pěkný koncert. Nikdy jsme se necítili předskokany, navíc Katapult není klasická předkapela. Nás promotéři nasazovali proto, že věděli, že Katapult všichni znají, že každá naše písnička je něco jako hymna. Přišli jsme na jeviště, zahráli tři písničky a všichni lidi si zpívali.

Do jaké míry pro vás byl osudový název kapely?

Nikdy nás nenapadlo význam slova Katapult spojovat s nějakým synonymem nebo výrazem. Pragmaticky jsme volili takový název, kde se slovo píše, jak se vyslovuje. Aby byl srozumitelný a jednoduchý. Anglický název je z tohoto hlediska nesmyslný. Češi nejsou tak vzdělaní, aby věděli, jak se co píše a říká. Někdy jezdíte ve slovníku prstem a hledáte jenom slova, aby byla libozvučná. Zkrátka v našem názvu nebyl žádný trik. Nejmenší radost mi ovšem způsobila televize Nova, když tenkrát nasadila stejnojmenný soutěžní pořad. Sice na to z obchodního hlediska právo měli, protože mám název registrován pouze na hudební skupinu, ale z etického hlediska mohli mít rozum a měli se dohodnout. Dvacet pět let tady existuje Katapult, prezentující sám o sobě dost velký pojem, a oni vyslali do světa stejnojmennou zábavu, na konto které mi lidé volali, co s tím máme společného.

Bavili jsme se o tom, že každá vaše písnička je něco jako hymna, kolik lidí na vás pokřikuje A co děti, mají si kde hrát?

Všichni a pořád. Hlavně na ulici slyším: A co děti? Šly na pár piv! Občas Hlupák váhá a Já nesnídám sám. Naše písničky jsou fakt hymny a lidi prostě mají radost, když na mě můžou zařvat: Oldo, a co děti?!

Oldo, a co děti?

Moje děti dost dobrý. Barče je sedmnáct, Terezce deset. A to jsou teda zážitky!

Netvrďte, že vás nemají jako všechny holky tátu omotaného kolem prstu.

Větší dcera na mě kašle. Je ve stadiu, kdy tatínek je stařec. Malá vyrůstá z dětské závislosti a už na mně zkouší různé finty. Začíná být moc chytrá. Nestěžuju si, jen komentuju, že dostaly takovou výchovu, že se nebojí ani čerta. Ale výchova není správné slovo, spíš informace.

Jsou už rockerky?

Ještě je brzo. Barča jde v mých šlépějích, protože když mi bylo patnáct, tak jsem byl sportovec. Dělal jsem fotbal, hokej, hrál jsem na kytaru a připravoval školní noviny, prostě zkoušel jsem všechny možné činnosti. Až v osmnácti ze mě byl rocker. Starší dcera také sportuje, louská literaturu a hraje na kytaru. Ale já nejsem táta jako Kocáb, že ji hned všem ukážu, nechám to na ní.

Chcete říct, že jste rockerem až od osmnácti?

Ne, ale v té době se to zlomilo, a pak už jsem jenom hrál. Zahodil jsem kopačky a hokejku a začal psát písničky.

Kdy jste napsal první?

V sedmnácti v učení, učil jsem se opravářem výtahů a dodnes bych vás z něj zachránil, stejně jako z nich vyprošťuju kluky z kapely v hotelech. Jak jsem se tak učil zachraňovat, tak mi jeden kamarád tramp přinesl pěkný text, že by na to chtěl složit melodii, aby měli hymnu osady. Tak jsem to zkusil a měla obrovský úspěch. A představte si, že od té doby neumím napsat melodii bez textu. Vždycky skládám na text. Uvádím tím všechny textaře v zoufalství. Vždycky říkám: Ty mi dej text, a já pak napíšu písničku. Bez něj totiž nemám inspiraci. S lalala nevystačím.

Když jsme u těch textů, tak do jaké míry považujete za prognostický ten váš o roku 2006?

Logická odpověď zní, že jsem nemohl v roce jejího vzniku 1973 vědět, že bude prognostická. Maximálně vás napadne, že budete mrtví, a najednou se to datum blíží, tak se tomu smějete. Nikdy to nemá jiný význam než okamžitý nápad a pocit, že je to pěkná písnička. Dneska už můžeme říct, že nadčasová jako všechny ostatní, protože si je zpívá už třetí generace. A je to také životní štěstí Ládi Vostárka, který je napsal. A že jsme stálice, až na bubeníky.

Kolikátého máte bubeníka?

Nevím, asi šestého, já je nepočítám. Někteří u nás byli dvakrát, jako Jarda Kadlec, Tolja Kohout dokonce třikrát. A dneska je u nás Michal Šindelář, syn Dědka. Bubeníky počítám stejně nerad jako desky. Když se mě někdo zeptá, kolik jich mám, tak nevím. Ale protože jsme nemohli tak dlouho hrát, tak jich bude asi stejně jako desek. Od roku 80 do 86 jsme nevydali ani jednu. S Dědkem (baskytarista Jiří Šindelář) jsme si vždycky rozuměli, táhnem to spolu od roku šedesát osm, přestože jsme rozdílné povahy. Pro mě a pro Dědka byly rokenrol a rodina to hlavní. Pití, drogy a pořád nové lásky nás nezajímaly.

Nebylo vám někdy alespoň chvilinku - třeba během těch „zakázaných let“ - líto, že jste se dal, na co jste se dal?

Na to zapomeňte, že by mně někdy něco bylo líto. Já jsem Býk, a ten, když je překážka, tak se zatvrdí a jde přes ni. Mne vždycky všechny zákazy a obtíže motivovaly k daleko většímu výkonu. Jak mě někdo rozčílí, tak komunisti nekomunisti, všechno jde stranou. Ale líto? Na líto máme ženský.

Dotkla se vás nějakým způsobem skutečnost, že lidé teď na kultuře víc šetří, víc si vybírají?

S tím souhlasím, ale určitým štěstím je, že nepřestali chodit vůbec. Nechodí se míň, ale spíš se chodí na někoho nebo jenom na něco. Dřív se chodilo na všechno a kupovaly se všechny knížky. Dneska jich máte tolik, že si koupíte jenom nějakou. Desky se sice kupují méně, ale některé se kupují. Já si nestěžuju, nás kupují.

Budete hrát na vyhlašování ankety popularity moderátorů televizního počasí. Co pro vás rosničky prezentují?

Rosničky jsou pro mě důležité, už proto, že mě předpověď počasí zajímá. Zvlášť když v létě hrajeme venku, tak je pro mě podstatná informace. Pak se mi na počasí líbí, jak ho udělali zajímavým. Nevyleze v něm žádný dědek a nemluví o izobarech. Má to vtip a na rozdíl od některých politických diskusních programů jde o zajímavější relace. Nikdy mě nerozčílí.

V poslední době jste informoval diváky a posluchače o ztrátě své tělesné hmotnosti a metodách, jak na to...

Lidi to zajímá. Hodně jich chce jíst a pít a být přitom hubený. Úspěšné jsou teď knížky o dietách. Já mám problém s váhou celý život. Když jím, tak tloustnu, takže každé dva roky procházím nějakou dietou, abych shodil dvacet kilo. Vyzkoušel jsem už všechno možné. Pak jsem zjistil, že nejlepší je to, co vždycky tvrdili doktoři. Vykašlat se na diety a udělat dvě věci: snížit příjem a zvýšit výkon. Takové to nejnešťastnější, co nikdo nikdy nechce dělat. Zkrátka snížíte jídlo na polovičku, pivo necháte pivem a denně se hodinu hýbete. Je to blbý, ale zabírá. Stačí prý i hodinu chodit, to je tak dobré v lese a ne v Praze. Také jsme si koupili celá rodina kola, ale to je nuda. Stejně jako běhání. Proto chodím na squash a na tenis. Posilovnu mám jako doplněk, pokud nemám parťáka. Když to děláte pořádně, tak si zvyknete, že nakonec tu dřinu a pocení potřebujete. Potom se vejdete do džín, které vám byly o deset čísel menší, a to je úžasný pocit. Dvacet kilo je u mne patnáct čísel v pase. Takže mám ve skříni tři velikosti džín: tlustej, střední a hubeňour.

Co vám udělalo v poslední době radost?

Dneska jsem přivezl z výroby propagační singl, kde je písnička S tebou nebo bez tebe z naší poslední desky Konec srandy a potom medley, což je sestřih našich největších hitů. Dostanou je všichni novináři, aby věděli, že Katapult přežil rok 2000, protože to je pocit docela dobrej. 


Kdo by dneska neznal jednu z nejlegendárnějších bigbítových kapel někdejší československé hudební scény. Dodneška si zpíváme spoustu jejích hitů a možná ani nevíme, že to byli právě Kaťáci, kteří nám je tak intenzívně vrývali do našich hudebních srdcí a myslí. O tom, jak to vlastně všechno bylo a bude s Katapultem, o tom jsem si nedávno povídal s člověkem nejpovolanějším. Stačí říct jen jedno jméno: Oldřich Říha.
autor:Radim Koziel

Jak to vlastně se skupinou Katapult bylo, jaké byly začátky?

Tak to bylo strašně jednoduchý, to se psal rok 1975 a v tehdejší době byl takovej útlum bigbítu. Všichni kytaristi, basisti a bubeníci, zkrátka rockeři hráli u popových zpěváků. Konec konců jsem v té chvíli byl i já u popovýho zpěváka. Tenkrát jsem začínal u Viktora Sodomy, Jirky Schelingra a končil jsem u Aleše Ulma. Ten přetlak a chybějící rock and roll mě vedl k tomu, že jsem si postavil v roce 1975 Katapult a tak úplně bez nějakých postranních úmyslů a naprosto nevěda, že můžou vznikat problémy, jsem tvrdě rozjel tuto kapelu a netušil jsem, co mě všechno čeká. Ať už je to v dobrém slova smyslu, to znamená úspěch, ale i ty nepříjemné, které tenkrát byly. Takže počátek Katapultu vlastně vzniknul z přetlaku, že tři kluci si chtěli konečně zahrát muziku svého srdce.

Oldo, kdybys hodnotil z tvého pohledu. Jakých bylo oněch 25.let života Katapultu?

No, to je opravdu otázka velmi široká. Zkusím ji trochu zúžit. Řeknu to poeticky.V poslední době cítím takový pocit, jako že jsem strašně rád, že ten rock and roll můžu hrát, že ho hraji takhle dlouho. Já už jsem ho hrál dokonce 13.let před tím. Začal jsem přibližně někdy v roce 1963, takže já mám takové pocity, že si uvědomuji, jaké je to dneska štěstí chodit na jeviště a hrát rock and roll. Samozřejmě mi to umožňuje několik složek, tzn. nějaká muzika, kterou píšu, muzikanti, kteří se mnou hrajou, potom textaři, kteří mi píšou příběhy a potom taky samozřejmě fanouškové, kteří na nás neustále chodí. Jsou to už dneska tři generace, takže ty pocity jsou velmi příjemný. Snad tím nic nezakřiknu, protože mám takovou špatnou zkušenost, že když já sám oslavuji, tak většinou přichází průšvih. Čili jsem takovej velmi opatrnej vykřikovat do světa, že všechno je bezvadný. Každej úspěch je vždycky vykoupenej průšvihem.

Bavili jsme se o tom, že v podstatě dnes chodí na vaší muziku tři generace lidí. S tím musíme naprosto souhlasit, ale možná ti nejmladší nevědí, jak to vlastně bylo se sestavou skupiny Katapult. Měnila se?

Ano. Je notoricky známo, že to celou dobu táhnu já a kolega Dědek Šindelář, občanským jménem Jirka. Ale všichni ho dnes znají pod názvem Dědek. Heslo "Dědku hobluj", to je dnes celonárodní heslo. Dneska kamkoliv přijedeme, tak takhle na něho všichni pokřikují. S bubeníky to byl vždycky tak trochu u nás problém, protože vždycky byl u nás někdo dva tři roky a pak zase odešel. Nebylo to kvůli nějaké zášti, bylo to třeba způsobeno technickými problémy nebo osobními problémy. Důkazem toho je, že třeba Tolja Kohout u nás byl za kariéru třikrát, Jaroslav Kadlec ten byl u nás dvakrát. Pak u nás třeba hrál Jirka Stárek, Milan Balcar u nás hrál osm let a teď´ v posledních letech za námi sedí Dědkův syn Michal, kerýmu bude v srpnu 18.let. A už vlastně po epizodě s Toljou Kohoutem, kdy hráli rock na dvoje bicí, dneska víc než dva a půl roku za náma sedí jako plnohodnotnej člen kapely a tady vlastně vidíte, že věk nerozhoduje, protože rock and roll hrajou lidi od patnácti do sta let.

Oldo, vzpomeň na ten okamžik, kdy jsi si vlastně uvědomil, že Katapult už je tady oněch 25.let. Na co jsi v té chvíli myslel?

Samozřejmě na dvě věci! První věc je taková ta, takový ten údiv, jak to všechno rychle letí a toho údivu se jakoby nemůžu zbavit, protože se mi až zdá neuvěřitelný, že 25.let a rok 2000, a už se blíží ten rok 2006 (v r.1980 vyšlo album s tímto názvem,pozn.autora), takže ten údiv je skutečně obrovskej. No a pak samozřejmě člověk myslí taky na to, kolik času zbejvá na to hrát ještě rock and roll, kolik času má vymezeno na to, jestli třeba ještě 20., 30 nebo jestli ještě více... Ale já jsem si to vlastně potom všechno sám vyjasnil. Já budu potom ještě pokračovat v PEKLE a pořád dál. Takže já budu hrát nekonečně. Nekonečný příběh Oldy Říhy a Katapultu…

Říkal jsi, že se nám blíží rok 2006. Myslel jsi už před těmi dvaceti lety na rok 2006 nebo to byla jen jakási inspirace?

To je úsměvná záležitost. Samozřejmě když se ten letopočet objevil v textu, když jsme začali o tom zpívat, tak si vzpomínám, že nám to připadalo jako vzdálená budoucnost jiné galaxie. Letopočet 2000 v roce 1980 nám připadal jako že už tady ani nebudem, prostě vesmírná vzdálenost. No a ten údiv teď nastává opět, protože se to skutečně blíží, takže nevím co bych k tomu dodal…

Docela by mne zajímalo, na co nejraději vzpomínáš za to čtvrtstoletí kapely?

Možná, že tě teď zklamu, ale já nemám něco takového v sobě. Nejraději ale určitě vzpomínám na takovou tu bezstarostnost, ačkoli tady byly tlaky...


„Konec srandy“ s Katapultem
Backstage (Profil)

 


 

Když je 25 let člověku, je to pro něho významné životní jubileum. Pro hudební těleso rockového formátu je to událost o to zajímavější. Jak to vidí Olda Říha, frontman Katapultu a oslavence o třech osobách, jsem se ho zeptal před jednou z únorových jubilejních show.

Jak vidíte váš vývoj po 25 letech existence Katapultu, myslím vývoj kapely i publika?

Pokud jde o publikum, tak tam je to jasný. A kapela? Co možná nejlakoničtěji řečeno: K našemu příjemnýmu překvapení se stalo to, co v roce 1975 nikdo netušil. Měli jsme to štěstí, že jsme milovníci klasický elementární muziky, klasickýho rock’n’rollu takovejch britskejch kapel jako byly Free, Spencer Davis, možná i Stouni, taková ta rhythm&bluesová scéna, která tenkrát začala hrát a nás oslnila. To štěstí spočívává v tom, že ta muzika nestárne, ta zůstává pořád stejná. Léta ukázala, ty opovrhovaný tři akordy zvítězily. Veškerej r’n’r je na 12 taktů, i Chuck Berry to dokázal a postavil na tom celou kariéru a řek’ krásnou větu: "Já píšu takový písničky, aby si je každej 'umělec' na světě moh zahrát." Když si pustíte "Hail, Hail Rock’n’roll", tak to je moje rokenrolová bible. Opakuji, že to štěstí spočívá v tomhle, ta muzika nestárne a klasická písnička nás bude provázet celej život, tady není co rekapitulovat ...

Použil jste zajímavý termín: "rokenrolová bible". Já myslím, že pro spoustu dnešních mladých by mohla být takovou biblí vaše skladba "Katapult". Mně totiž souverší "... kdo nehrál, ten to nikdy nepoznal ..." připadá dost pravdivý ...

Tak tady vidím, že jste celkem vnímavej člověk (Dík! - pozn. autora), to totiž celý souvisí s tím, že když jsem v roce ‘63 začal hrát, tak jsem miloval Stouny, a Stouni čerpali od Bo Didleyho a americkejch bluesmanů vůbec, a dneska ty mladý lidi čerpaj od Stounů, no a teď už je asi na řadě i Katapult. I dneska se lidi nachávaj inspirovat elementární rockovou muzikou, což Katapult je a já z toho mám obrovskou radost a pocit zadostiučinění, asi není nic lepšího, než když se tohle prostě stane. A to nebylo naším cílem, my jsme jen mysleli a hráli tu pravou muziku a nakonec se ukázalo, že je to pravá muzika. Během toho čtvrtstoletí tady prošla spousta stylů, ale onen elementární r’n’r tu přežil. A to nejsme jen my, a vůbec, vykašlem se na Katapult, důkazem je třeba i Phil Collins, Sting a zase Stouni, prostě celá plejáda kapel, který v těch 60. letech začaly a i v budoucnu bude hrát, je v nich hrozná síla, potenciál, pravda, poctivost a to je celý. No a já jsem dopad tak, že si teď kupuju na cédéčkách starý Free a Bad Company, věci z padesátejch let a já teď pořád zjišťuju, jak se hrál r’n’r před 60. rokem.

Tak to jsme dva ...

Já jsem miloval třeba Pretty Things a pak jsem zjistil, že hráli třeba písničku od Bo Didleyho a já teď shánim tu muziku, ze který čerpaly ty Pretty Things.

Já jsem třeba vedle z Little Richarda, kde i po skoro padesáti letech mi běhá mráz po zádech z toho, jakej to má drive.

Tak o tom se já ani nebavím. Little Richard i Cliff Richard, Jerry Lee Lewis, to byli moji učitelé. Prostě jsme měli takový štěstí, který má pár kapel na světě.

Myslím, že štěstím bylo i to, že se kapela v 90. letech vůbec rozjela ...

I slavnější měli tisíce rozbrojů a propadů. Podívejte se, třeba Santana, kterej v roce ‘92 rušil turné po Německu a nevyprodal jedinou halu, tak se vrátil dnes s takovou pompou. Mezitím hrál každej večer v Las Vegas v hotelu dvě hodiny, šel úplně až na dno populární muziky. A dnes? Podívejte se na to, jedenáct nominací na cenu Grammy. No a když si ten klip pustíte, to je přece taneční muzika jak svině! A ještě se vrátím k publiku.To jde s tím, tzn. že chodí děti od 6 do 60 let, to co uvidíte na ZZ Top, AC/DC, tak to samý publikum chodí na Katapult.

Nejen Santana reaguje na běh doby využíváním moderních postupů a výdobytků techniky. Dostane se jakýmkoliv způsobem vliv dneška do vaší tvorby? Co takhle samply?

Nyní bych třeba připomněl např. Status Quo, který tohle nikdy nedělali a my jdeme tou samou cestou. Ne že bych snad samply ignoroval, ale hledám inspiraci v bluesovejch věcech let padesátejch a tam samply nepatřej.

Třeba poslední Dylanova deska je natočená tak, jak bych si já představoval. Tři mikrofony do pokoje a hraje. Já chci hrát živou muziku a tady je vidět, že se samply vylučujou. Ten Dylan to udělal prostě excelentně, ovšem je to nepoužitelná nahrávka tady v Čechách. To vám někdo řekne, že je to nahrávaný na jeden mikrofon a že to nejde takhle pouštět. To je všechno omyl, že jo. My experimentujeme s analogovým studiem, digitálu se vyhejbáme jak čert kříži. Hrajeme si s páskama a natvrdo to tam drtíme, aby ty ručičky ležely vpravo co nejdál a teprve potom svěříme tu nahrávku k přepisu na digitál.

Doba se nedotkla ani nástrojového parku?

Já hraju od pětasedmdesátýho neměnně na dva marshally a starej analog Boss delay, kterej používám jako předzesilovač, tomu trochu hallu a trochu chorusu. Je to analogová mašina s teplým zvukem už tedy ne lamp, ale má blíž lampám než tranzistoru. Kdykoliv jsem se pokusil tam ze zvědavosti dát nějakou jinou krabičku, tak jsem tam slyšel ty jedničky a nuly, celou tu chemii, která to táhla někam do prdele. Musím říct, že mne fascinoval Blackmore, kterej když přijel do Prahy, tak tam měl ten starej magneťák Akai, kterej pustil, a ten udělal analogovej hall.To já mám vlastně taky. Jsou prostě některý lidi, který neopustěj svoji cestu.

Nakousli jsme tu dvě věci. Vzpomínám si, že před X lety, někdy v době vzniku "Rock de Luxe", vzniklo jakési nahrávací studio ...

... no při "Rock de Luxe" nás strašně nasrali při míchačce, takže vzniklo naše mobilní studio. Já mám speciálního Akaie MG 1214. To je prostě kompaktní dvanáctistopá mašina s kazetou, bezproblémová záležitost ve vrcholný kvalitě. Věřte nebo ne, pro nás to prostě stačí. Furt do toho kouříme písničky, vznikla na tom už "Pozor, rock!" a "... a co rock’n’roll!!!", pak nějaký komerční věci jsem točil v devadesátým a pak jsem to všechno vyházel. A teď jsem to vrátil zpátky, takže to je studio jenom Katapultu se všema experimentama, chybama, omylama, ale člověk dělá ve svým a může to dělat třeba půl roku. Já jsem takovej šílenej analogovej nadšenec a to je u takovýho elementárního r’n’r podle mě dobrá věc. Jasný je, že když budete dělat discomusic, nějakej house nebo něco takovýho, tak potřebujete počítače, ale já ho nepotřebuju. Přál bych vám vidět, jaký já mám mikrofony, to by mi nikdo nevěřil, že to myslím vážně. I Krawitz to říká, ten si pronajme někde statek nebo zámek a dábvá tam starý věci, klidně ze šedesátejch let. Snažím se jít tou samou cestou. Strkal jsem před svoji kytaru i ty nejlepší mikrofony za 180 tisíc korun a nebyl jsem spokojenej. Tak jsem hledal a hledal a našel jsem třicet let starou Shurku, která to sejme. Na basu používám taky starýho votlučenýho Shura, ani nevím typ. Jsou ale i jiný takovýhle blázni, Krawitz je z nich snad největší.

Vraťme se ke kytarám ...

Já odjakživa hraju na Fendery, to je moje parketa. Prošel jsem dvěma třicet let starejma telecasterama a pak jsem je v určitým zblbnutí, který jsme všichni prožili, kdy je někdo třeba renovoval a dneska se chce zabít, tak já jsem je prodal a taky bych se zabil. O ty jsem bohužel přišel, to mě dodneška mrzí. Jednoho jsem dokonce rozbil, takže doma z něj mám pěknou trofej. Pak mám jednoho stratocastera z roku ‘71, což je ročník, kterej údajně není dobrej, ale já ho prostě mám a jsem s ním spokojenej. Ale jak já říkám "do boje" vozím tři druhy telecasterů, každej má trochu jinej zvuk, jeden má humbucking, druhej je klasickej, tak se to jako střídá, ty písničky. Je tam i stratocaster, na kterýho hraju nasraný věci. Je to složitá věc, věc intuice - ta kytara i ta písnička. Hrozně mám rád heavy metal typu Judas Priest, Saxon nebo Iron Maiden, takový to, když zpěvák zpívá a kapela to tam drtí.

Tak jsem tím byl tak zblblej, že jsem koupil Arii ZZ De Luxe Pro II (odkud asi byl název výše zmiňovaného alba - pozn. aut.) a na tu jsem hrál asi tři roky. Vono se nato hraje dobře, zkresluje to pomalu samo, takže se u toho moc nenadřete.

Co je s ní teď? Já jsem ji viděl naposledy někdy ve dvaadevadesátým ...

Já jsem ji rozflákal. Jednou mi to upadlo a brnklo takhle o beton, až se urazil ten jeden roh a tak jsem se nasral a rozbil ji uplně. Ale na tu dobu si nestěžuju, spíš jsem jsem se teď vrátil k tomu čistšímu zvuku Telecasterů, což je zvláštní zvuk, stejně jako strat. Buď jsou Gibsony nebo tohle. Jeden jedinej blázen hraje na obojí, a to je Knopfler. Nevěřil jsem svejm očím, když hrál na Telecastery a Sheptery a a pak vzal Gibsona a zahrál tři písničky. Já jsem to chtěl taky zkusit, jenomže já toho gibsona vemu a je hrozně šíšatej a není vyváženej. Mně padá, nevím už jak.

Les Paul?

Les Paul. Telecaster se dá na tělo a drží. Já jsem chtěl taky využít takovýho nakreslenějšího zvuku jako ten Knopfler, Page, ten se mi mimochodem taky dost líbí, nebo Beck, kterej taky má myslím i Strata, a nešlo to, protože mě ten Les Paul vadí, nesedne mi. Spíš bych zkusil starýho rickenbackera nebo nějakou klasičtější kytaru.

Vidím, že vy ani tak nezkoušíte novinky, jako spíše starší, již existující postupy a nástroje. Vaším cílem je se tedy neustále vracet nazpátek. Chápu to dobře?

Naprosto. Chci se vracet a chci jít co nejdál. Já už ani nevím, kam bych šel. Nejradši bych koupil nějaký starý kombo Vox, na který hráli Beatles nebo koneckonců i Stouni, nebo nějaký starý Laney, prostě trofejní věci a k tomu trofejní kytary a zkoušet si, co to dohromady dělá. To je to, co provádí Krawitz. Von je stará kurva, běhá po světě, jde a zkoupí aparát od Black Sabbath. Zoufale schání věci, na kterých se tenkrát nahrávalo, protože to bylo to nejlepší. Já jsem takovej blbec, že jsem si koupil ještě jednoho Marshalla a ve studiu mám dalšího, starej typ 1970 nebo co to je , já už ani nevím. Super Lead 100 W, ty mám dva, pak byla MK II, ta byla druhá a pak se dělali ty více děrový s tím masterem a to mám. Teď jsem si koupil MK II, ještě s těma zlatejma mřížema, prostě úplně novej, v pořadí třetí do studia, abych s tím nemusel hejbat, vykládat, nakládat, prostě příjdu a vono to hraje.

A co struny?

Já hraju Rotosoundy někdy od roku sedmdesátdva. Používám klasický desítky. Když chci nahrávat nějaký složitější sólo, tak si tam dám devítky, upravím krk. I na španělu používám tyhle bluesovky desítky, aby tam byl ten drsnej zvuk Katapultu. Dědek hraje taky Rotosoundy, ale Swing Bass.

Někde se objeví i harmonika ...

Myslíte tahačka nebo foukačka?

Foukačka.

Foukačka je dost dobrej bluesovej nástroj, na to se vždycky hrálo a hrát bude. Mám tam i nějaký nedostatky, potřeboval bych mít čas, abych se na to naučil hrát. Když chci něco nahrát a nestačím na to já, tak si pozvu někoho na tahací harmoniku, ta se mi taky líbí. Ta je třeba ve Vojínu XY. I Brian Jones z Rolling Stones tvrdil, že je lepší harmonika za tři litry než kytara za pět set.

Do čeho kapelník fouká, do jaké harmoniky?

Používám Hohner Blues Harp, pak jsou ještě Marine Band, ale nejlepší je ta bluesharpka, jednotónovka, ona se dá dost přefukovat. Ta Marine Band má takovej libovější zvuk, ale bluesharpka je pro mě nejlepší, stojí asi šest set, ale to je nepodstatný, protože pak máte na rok vystaráno. Já do toho dost prskám, pot do toho stříká, občas to pošlapu ... Dost to prostě trpí, no sa pak to hodím lidem.

Neustále pátrám v historii, jak se s tím dá sloučit Michal, Šindelář mladší a bubeník?

Jak to myslíte?

Mladík letos slavící svoji plnoletost a oproti němu dva staří rokenroloví harcovníci, jde to dohromady?

To je primitivní myšlenkovej postup. On je mladej a vy jste pardálové. To ale přece není nic novýho pod sluncem. Já jsem tak začínal taky, mně když bylo patnáct, tak jsem hrál s chlapama, kterým bylo jednou tolik i víc, který uměli na kytaru líp než já, učili mě a já vnímal tu muziku. Každej by měl vědět, že tady se jen opakuje historie, stejně jako se vracej dlouhý vlasy a zvony. My jsme začínali se staršíma klukama a teď máme Michala, kterej začíná se staršíma klukama. On miluje stejnou muziku jako my, od šesti ji furt poslouchá a od třinácti s náma jezdí na každej koncert. Viděl párply, status, všude byl a všechno viděl, tak má ty nejdrahocennější zkušenosti, který kdo kdy může mít. Pak jde a prostě si sedne a je to jedinej bubeník v tomhle státě, kterej zahraje to, co my potřebujem. Takhle to je. Konec, tečka a je to tam. Vždyť Mayall to dělal celej život, vzal si čtyři mlaďochy a pět let hrály. Ty šli potom do prdele a zase, další. Ještě jedna věc mě fascinuje . Když mě bylo patnáct, tak jsem se posral ze stounů a dneska? Ty sedmnácti osmnácti letý se z nich posíraj taky. A Michal? Tomu se líbí Eric Singer, Charlie Watts a tak. Pak se nedivte, že hraje s námi, s kým by taky měl hrát, že jo?

Zkuste to vzít opačně. Já mu vždycky říkám: "Michale, jdi hrát s nějakou mladou kapelou, ať poznáš systém!", ale on nemá s kým hrát. S kým má hrát, když má rád Singera, Wattse, bigbít a ty mladý kluci nevědí, co hrajou a nechoděj na zkoušky, chlastaj a kdoví ještě co. Tak on to zkusí a za tejden je zpátky a říká "Já snad půjdu do Ameriky, tady nemůžu bejt!". Takže ono je to ještě horší, on fakt nemá s kým hrát. Ale až on jednou do tý Ameriky půjde, tak my ho sotva nahradíme, ať to bude starej pardál nebo mladej pardál, protože Michal v tom byl vychovanej. On je naše krev, to není prdel, aby si za nás někdo sed a hrál. To nejsou jenom takty, tam musí bejt taky výraz.Ono když to hrajete, tak to vypadá že to je sranda, že to je primitivní a jednoduchý, ale velký hovno! Není to jen tak zahrát bluesovou dvanáctku pořádně.

Po revoluci vyšla dvě řadová alba, reedice stříbrné živé desky a Katapultu 2006 jako 2CD plus dvě Hitalba ...

Po revoluci nám vyšly dvě novinkový desky, kdy spousta lidí tvrdí, že „Chodníkový blues“ není novinkový; pravdou je, že jsme tady zrušili veškerý resty a vlastní „Chodníkový blues“ je věc koneckonců novinková. jinak máte pravdu, po revoluci byly opravdu dvě desky, včetně kusu „Konec srandy“.

Jak se „Konec“ prodává?

Teď je to deset tisíc. To ale není tak směrodatný. Taková módní kapela, která je na naší úrovni nebo je lepší v prodejnosti, prodá za tři měsíce 25 tisíc, Kabát třicet. My za tři měsíce deset, ale jiní vypadnou z katalogu, ale my tam jsme nadosmrti. Uvedu příklad: černýho Hitalba je prodáno pětatřicet tisíc za osm let, dvojka Hitalbum pětadvacet tisíc za sedm let, ale budeme je prodávat do smrti. „Chodníkový blues“ asi deset a „Konec srandy“ taky. A teď si to spočítejte dohromady a vemte do úvahy, že my to prodáváme najednou. My prodáváme nejednou obě Hitalaba, „Konec srandy“, „Chodníkový blues“ a dvojalbum Live/2006 a to máte pět desek. A k tomu ještě dvě videa ... No a ta Vendryně ‘93 se ještě prodává. Teď jsme ještě vydali „Bez napětí“ ...

To je ten záznam, co dělala Česká televize?

To jsme dostali licenci, takže to máme taky. Ví bůh, kolik „Srandy“ bude za dva tři roky, třeba pětadvacet tisíc.

Myslíte, že je reálných dalších pětadvacetiletí na pódiu?

No já nevím, ale to, že budeme hrát do smrti dost reálný je. Nejlepší by bylo chcípnout na tom jevišti.

To snad ne, alespoň pro dnešek ...

Jasný je, že jednou umřeme. Tak nejlepší by to bylo na jevišti, ale zas aby to neviděli lidi, to by bylo blbý, že jo? Pro mě by to bylo dobrý, pro ty lidi blbý ... Tak zpět, tak v šatně! Nejlepší pro obě strany by to bylo po vydařeným koncertě, když sedíte v tý šatně a jste našrot, máte ten adrenalin, takovej ten poci, jako když někdo doběhne olympijskej závod a vyhraje. Je sice unavenej, ale má ten pocit štěstí. A to já mám taky. Dal bych si jedno pivo, druhý pivo, třetí Prazdroj a umřel bych ... Tak to by asi bylo nejlepší. Nikdo by to neviděl a já bych umřel spokojeně. (Přichází basová sekce Katapultu, tedy pan Jiří „Dědek“ Šindelář.) Dědek je tu, tak se taky jeho na něco zeptejte!

Dědek: Né, já jsem hluchej a němej, mně se na nic neptejte, já si jdu dát kafe ...

Říha: Dědek hraje taky celej život na Marshally, jednu chvíli měl takovou tu velkou velkou bednu od Padrůňka.

Dědek: Ten Years After ...

Říha: No, ta byla bezvadná, jedna osmnáctka, na to začínal. Pak k tomu měl ty klasický stovky. Teď už dlouho dlouho, pětadvacet let hraje ... no vlastně ne, ještě v roce ‘86 tam byla ta velká bedna ...

Dědek: ...osmdesát šest?

Říha: „Rock de Luxe“ jsme na ní hráli, já ji mám na videu. Takže Dědek hraje úplnou klasiku. Jo a tohle je důležitý pro vás: on tam má dvoustovky repráky, takže to má dvakrát osmset wattů a hulí to stovkama, aby ta basa měla výraz. Já jdu opačnou cestou, já tam mám třicítky, G12H 30. Zjistil jsem, že když tam dám vysokowattový repráky, tak ten zvuk je tvrdej a nehraje to tak, jak si představuju. Upřednostňuju nízkowattový, i pětadvacítky, starý, takový ty zlatý nebo stříbrný. Měli takový ty cedule, kde háčka byli „high“ kytarový a medium bylo na organ.

Dědek: (kašle)

Říha: No, to’s toho moc neřek’!

Na závěr: co se stane, až se bude psát rok 2006?

To se přijďte podívat, to my taky nevíme. To je dobrý, co se bude dít, Dědku?

Dědek: To nikdo neví ...

Říha: Furt byl rok 2000 daleko a teď je to najednou tady. A co se děje: nikdo se z ničeho neposírá, nic se neděje.

Dědek: Je to tak a vedoucí se tu roztahuje ...

Tak a to byla poslední slova nestorů českého rokenrolu. Pak se stal terčem našeho zájmu nejmladší z rodiny Katapultu, bubeník Michal Šindelař, syn basového otce.

Ptal jsem se Oldy a tvého táty, jak se jim hraje s o dost mladším bubeníkem. Zeptám se i tebe na tvé pocity ...

Špičkově. My s tátou jsme se tak dobře narodili, že si dobře rozumíme po hudební stránce.

Olda říkal, že nebýt Katapultu, tak nemáš s kým hrát. Myšleno tak, že málokdo z dnešních mladých kluků cítí syrovej rokenrol, jímž Katapult bezesporu je, a ještě méně se jich takovou to hudbu snaží produkovat. Souhlasíš s tím, že dnešní mládež nemá takovou vazbu na minulost a kořeny?

Já teď dávám dohromady takovej band, kde hrajou samý mladý kluci, akorát táta na basu.

Pročpak to?

Neznám totiž jinýho basáka, se kterým bych si tak dobře rozuměl, tedy až na jednoho.

Jaký nástroj obhospodařuješ?

Na živý Katapult beru Pearl Maple Shell, protože to není buben, to je skoro zbraň! Pak mám starý Ludwigy, Premiery a ještě jedny Pearly.

Vidím bubínek ocelový Freeflouting ...

Pak mám ještě javorovej Master, Premier, asi dvě piccola a nějaký další. Mám toho víc, protože ve studiu se s tím pak dá pracovat.

Co činely, vidím Zildjian, támhle Paiste ...

Mám hihatku Sabian AAX. Dřív jsem měl všechno Zildjian, „A“ a „K“, ale pak začaly praskat. Já to vybírám podle zvuku. V českejch krámech se nedá moc vybírat, takže beru to co mi sedí a to co hraje dobře.

Jaké paličky preferuješ?

Už nějakej čas používám paličky Balbex. Tomáš Havlín teď začal vyrábět nějakej speciální povrch, dvojitý lakování, já jsem s nima spokojenej.

Jakou výhodu v tom shledáváš?

Já jsem jeden čas používal bubenický rukavice, s těma jsem už přestal. Tenhle povrch je lepší na ruce

Jak probíhala výuka hře na bicí?

Jsem samouk, ale rady do života mi dával Milan Balcar a Tolja Kohout, předchozí bubeníci Katapultu. Jinak se snažím odezírat a nabírat zkušenosti.

Jaké jsou vztahy mezi tebou a předešlými bubeníky?

Milan mě učil od malička, dával mi rady co do techniky hry. Rozešly jsme se jako dobrý kamarádi a doufám, že ještě jsme. Já už ho neviděl šest let.

Co dělá?

Myslím, že teď hraje s Rotorem. A Tolja Kohout, to byl takovej bubenickej bohém. Ten mě zasvětil do tý druhý stránky bubenickýho života a s tím jsem nyní stále ve styku. Teď dělá počítače.

Muzice se už nevěnuje?

Teď ho bavěj počítače, dělá webmastera. Byl bych taky rád, kdyby dělal pořád muziku, je škoda tý jeho geniální aranžérský hlavy.

Poděkoval jsem za trpělivost a spolu s fotografem jsme zmapovali vše, co bylo k vidění a pak už jen netrpělivě čekali na výroční show. Kdoví co bude, až se bude psát rok 2006 ...

Nástroje a technika

Bicí:

  • činely (zleva)
    • Avedis Zildjian Custom Projection Crash 18“
    • Sabian AAX Stage Hats 14“
    • Avedis Zildjian Custom Splash 10“
    • Avedis Zildjian Crash 18“
    • Zildjian ZBT Medium Ride 20“
    • Avedis Zildjian Splash 6“
    • Paiste Alpha Crash 16“
    • Paiste Alpha Crash 18“
    • Avedis Zildjian Oriental Classic China 18“
  • Bubny
    • Pearl Freefloating System - Snare Drum 14x6,5“
    • Pearl Maple Shell
      • Bass Drum 22“
      • Tom-tom 14“
      • Floor-Tom 16“
      • Tom-tom 13“
      • Floor Tom 18“
  • paličky: Balbex, model Katapult

Basový aparát:

  • DOD Bass Stereo Chorus FX•62
  • Marshall JC 800 Bass 1984 (boxy)
  • Marshall JMP Series Super Bass 100
    (zesilovače zapojeny do sterea)

Kytarový aparát:

  • Boss Delay DM 100
  • Marshall 1960 A (repro Celestion G12H 30)
  • Marshall JMP Series Super Lead 100 (propojeny stereo)