Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


 
KATAPULT - STÁLICE BIGBEATOVÉHO NEBE

(text převzat z časopisu Impuls 6/1999, autor neuveden)

Už 24 let hrají a vystupují společně na pódium dva hudebníci - Oldřich Říha a Jiří Šindelář zvaný Dědek. Mají za sebou dobu úspěchů a Zlatých slavíků i dobu, kdy jim režim zakazoval hrát a vystupovat na veřejnosti. Po revoluci se mnohé z našich skupin rozpadly a mnohé zase vznikly. Katapult zůstal. Nejen že zůstal, ale skládá a hraje dál a zatím ani skončit nehodlá. Třetí člen této kapely byl vždy bubeník. Katapult jich vystřídal požehnaně. Od zakládajícího člena kapely Tolji Kohouta až po syna Jiřího Šindeláře. Co dělá Katapult právě teď a co připravuje nového jsme vyzvídali na sólovém kytaristovi, vedoucím kapely a manažerovi v jedné osobě Oldřichu Říhovi.

V jakém složení dnes Katapult hraje?

Poslední finální složení je už od ledna 1998. Za mnou a Dědkem Šindelářem sedí jeho syn Michal Šindelář. Letos mu bude 17 let, takže je to mladý talent, ale v podstatě mám za sebou už hvězdnou kariéru, protože už před lednem 1998 hrál celou sezónu dvojí bicí vedle Tolji Kohouta. V roce 1998 převzal post jako hlavní bubeník a je to v pohodě.

Proč odešel Tolja Kohout?

Tolja už nehraje. Sice žije tady v Čechách, ale je zcela vytížen svojí prací počítačového experta. Strašně ho baví počítače a dal se s nimi do podnikání. Bohužel, když se dneska někdo u nás živí poctivě a slušně, tak dělá až 15 hodin denně a na muziku mu tím pádem nezbývá čas. Hrál s námi od roku 1995, kdy nás zachránil po výpadku bubeníka Milana Balcara a nastoupil do rozjetého vlaku. Po 14 dnech zkoušení s námi vystoupil na společném koncertě se skupinou Status Quo. Potom s námi hrál a doučil Michala Šindeláře, což začal už Balcar.

Vydrží tahle sestava, vy a otec se synem?

Zatím není důvod aby nevydržela. To, že hraje otec se synem nevadí. Na jevišti neplatí otcovské vztahy, ale demokracie, tam stojí bubeník a basista. Jiná věc je, že Michal má velké plány. Až za dva roky dostuduje gymnázium, chtěl by jít studovat do Ameriky. Dneska mjí mladí lidé zcela jiné možnosti než my, takže může jít klidně svou cestou. Ale minimálně dva roky máme vystaráno a potom se uvidí.

Zabýváte se dnes už jenom muzikou?

V podstatě Dědka živí tiskárna, kterou má v Plzni, a muziku má pro zábavu. U mne je to složitější. Já mám kancelář Katapult Records, takže se de facto muzikou zabývám pořád. Hlavně věcmi kolem ní. Produkuji koncerty, desky, techniku, propagaci prostě všechno kolem Katapultu.

Myslíte, že by vás samotné hraní uživilo?

Docela určitě ano. V tomhle státě existuje asi deset kapel, které se živí muzikou. Pokud bychom se tím chtěli živit a jenom hráli, tak se uživíme v pohodě. Zájem o koncerty je asi třikrát větší než pokrýváme. Vzhledem k naší situaci, Michal ve škole, Dědek v tiskárně a já v produkci, jsme ve
speciálním režimu. Hrajeme limitovaných šest představení měsíčně. Výjimky jsou samozřejmě možné, například když je tady Status Quo, tak hrajeme s nimi. Už při dvanácti koncertech měsíčně bychom se hraním uživili, ale to bychom nemohli dělat nic jiného.

Co vám říkají peníze a jaký k nim máte vztah?

To je právě to strašný. Peníze mnou procházejí jako větrací trubkou. Někdy si z toho až dělám legraci, že vydělávám dost peněz, ale lopatou je zase vyhazuji z okna. Náklady na provoz kanceláře, život Katapultu jsou obrovské, tudíž se stále snažím vydělávat co nejvíce peněz, které zde bohužel nezůstanou, ale proletí kanceláří a kontem a zase zmizí. Na jednu stranu je to dobrý a na druhou dost hrozný. Víceméně se na ně můžu tak akorát dívat. Ale že bych byl ten typ který je umí schraňovat, to tedy nejsem.

Co je pro vás muzika, respektive Katapult?

Muzika mi přináší ty peníze, který zase vyhazuju z okna a který nutně potřebuju, ale hlavně mi přináší uspokojení. Někdo chodí na ryby, někdo hraje hokej, já hraju rock and roll. Je těžké to popsat, v podstatě je to součást mého života a jsem s ním spokojen.

Začínali jste jako kapela na tancovačkách, postupně jste začali hrát na koncertech. Už jenom koncertujete nebo občas zahrajete i k tanci?

To je třeba vysvětlit blíž. Kdysi byly tancovačky nutné pro rozjezd, kdo jimi neprošel, neměl naději uspět. Potom byla koncertní sféra, která odlučovala koncertní muzikanty od těch tanečních. Prošli jsme obojím, chodilo na nás i deset až dvacet tisíc lidí. Po roce 1990 se tyhle rozdíly setřely, už patříme do celosvětového systému, kde fungují dvě možnosti. Buď budete hrát 15 koncertů ročně, pro pět, deset tisíc lidí a jinak hrát nebudete, to je cesta třeba Lucie nebo Pražského výběru. To by nás ale nebavilo. My jdeme druhou cestou. Katapult patří do každého prostředí. My rádi hrajeme v divadle, ale i v klubu nebo v sokolovně. Katapult je lidová zábava a my rádi hrajeme v každém prostředí. Přitom máme štěstí, že například seženeme koncert a příští den hrajeme v sokolovně třeba v Toužimi takzvanou tancovačku. Jenže ona to tancovačka není, protože přijde hodně lidí, zaplní parket a není kde tancovat a je z toho koncert. Ale hlavně je to záležitost příjemná pro lidi. Je to takový americký systém. Máte tam občerstvení, pivo, rock and roll, kdo chce může si zatancovat nebo jenom poslouchat.

Doba se změnila, dnes už můžete hrát co chcete a kde chcete. Když by jste měl srovnávat, na co vzpomínáte rád a co vám naopak vadí dnes?

To je pomalu na samostatný článek. Tenkrát to bylo asi hudebně jednodušší, protože nebyla světová konkurence. Byli jsme tu jenom Češi na vlastním písečku, ale proti tomu tu zase byli ti komunisti, kteří stále něco zakazovali, radili, otravovali, prostě kazili život. Jsem na rozpacích. Asi to bylo jednodušší, ale zase těmi komunisty zase složitější. Dneska je to těžší. Jezdí sem kapely z celého světa, lidé mohou jít na Floydy, Rolling Stones, na všechno možné, mohou si kupovat jejich nahrávky. Přesto tady hraje i nějaký Katapult a lidi si kupují jeho věci. To myslím je úspěch. Je to těžší, ale zase ty komunisté tady na druhou stranu už nejsou, takže jednodušší. Nemusíme se honit a strachovat. To srovnání nemůže být jednoznačné a nejde říct resumé. Spíš jsem analyzoval pocit. Dnes je každý svobodný člověk a je jeho věc a výsledek jeho umu a úsilí, jestli na něj lidé
chodí nebo ne. Každý má svobodu a to je věc fantastická. Až mi někdy přijde absurdní, jak jsme to mohli my a naši rodiče snášet takovou dobu a nevzepřít se tomu. Myslíme si, jak jsem jako Češi chytří, a přitom jsme takovou dobu drželi hubu a nic nedělali proti komunistům. Byli jsme blbí a dneska děláme chytráky.

Narazíte dnes občas na někoho, kdo vám dříve jako kapele z moci svého postavení tzv. "ublížil"? Jak s takovým člověkem jednáte?

Naštěstí jsem se s nikým nesetkal. Člověk ví kdo mu ublížil, ale už na to nemyslíme a kašleme na to. Nechtěl bych ani nikoho potkat, protože jsem přímý člověk a minimálně by došlo ke slovní roztržce a mohlo by dojít také k fyzické inzultaci. Kdybych takového potkal, bylo by to nepříjemné a určitě by z toho nepříjemnost byla. Jenom doufám, že až někoho potkám, tak ho nepoznám.

Doba se změnila, změnilo se i vaše publikum?

Já si myslím, že lidé se nemění, tudíž se ani naše publikum nezměnilo. Spíš se roztáhlo do neuvěřitelné šířky od rozmezí deseti do šedesáti let. Lidé jsou stejní, chtějí se bavit. Katapult má výhodu v tom, že vědí na co jdou, ví co bude, zazpívají si s námi a mají radost. Dá se říci, že zpíváme pro tři generace. Pro nás je to prima, i když Michal občas trpí, že by chtěl spíš hezký holky. On to analyzuje z hlediska, když tam byly holky, tak to byl dobrej kšeft a když tam bylo 800 chlapů, tak to byl špatnej kšeft.

Každý bydlíte jinde. Jak organizujete zkoušky a jak se vůbec dostanete ke skládání nových věcí?

Abychom všechno stíhali, založili jsme agenturu, kterou dělám já. Věci vyprodukuji, naplánuji a dám k odsouhlasení ostatním. Na zkoušky máme dvě zkušebny. Jednu v Praze a druhou u Dědka doma. Takže když je potřeba jedu jednou k nim a potom zase oni sem.

Trávíte občas spolu, jako členové kapely, čas i mimo hraní?

My spolu hrajeme téměř každý víkend a ještě se vidíme v týdnu při zkouškách, takže jsme naopak rádi, že si od sebe odpočineme. My si jednou za měsíc dáváme volný víkend, abychom se neviděli.

Proslýchá se, že se můžeme těšit na vaše nové CD. Je to pravda?

Ano, je to pravda, 17.června 1999 půjde do prodeje a jmenuje se "Konec srandy".

Jaké písničky uslyšíme nyní, ve srovnání s předešlými projekty?

Bude to klasický Katapult a bude zpívat o tom, jak na tomhle světě žijí chlapi. Pouliční poezie, hovorová řeč, příběhy lidí z ulice, drsná syrová muzika.

Kdo se podílí autorsky na jednotlivých skladbách?

Hudbu jsem napsal já, k tomu asi pět textů a potom jsou texty od různých autorů. Jedním z nich je i Lou Fanánek Hagen. Byl to dlouhodobý výběr. Dlouho jsme čekali na texty od Vostárka a nakonec jsme to vyřešili takhle.

Tipnul byste některou z nových písniček na hit?

Tipnul bych hned první skladbu s názvem "Pořádnej beat" a potom třetí, to je pomalá věc a jmenuje se "S tebou nebo bez tebe". Ale možná si lidé vyberou své.

V roce 1995 jste se jako Oldřich Říha chtěl pokusit o svůj experiment mimo rámec Katapultu. Šlo o hraní s úplně jinými lidmi, novým výrazem a pro nové fanoušky. Jak to dopadlo?

Tahle aktivita vyústila až k vydání CD "Olda Říha no vocal", potažmo se jmenovala "Šedous". Nahrál jsem si tam instrumentálky českých hitů a jednoho amerického tradicionálu. Měl jsem chuť, a mám ji pořád, v téhle věci pokračovat. Chci prostě víc hrát, což mi Katapult neumožňuje. Trochu se to zabrzdilo úrazem basisty, ale určitě pojedeme dál. Muzika mě baví natolik, že bych nejraději hrál každý den.

Za rok budete slavit výročí 25 let vzniku a trvání Katapultu. Co chystáte k téhle přiležitosti pro své fanoušky?

Ačkoliv jsme velcí nepřátelé oslav, víme, že fanoušci naopak oslavy mají rádi. Takže pro ně uděláme koncerty asi v patnácti městech, vybereme větší haly tak pro 3 000 lidí. Ty menší show a tancovačky samozřejmě zůstanou. K tomu si chceme udělat menší radost a vydat Katalog Katapultu. Budou to věci které nemohli vyjít nebo zůstaly někde zapomenuty a teď jsme je našli. Třeba Katapult se zpěvačkou Ludmilou Podubeckou. Pátráme v archivu a asi to bude limitovaná edice pro největší fajnšmekry.

Přemýšleli jste někdy s Dědkem o tom, do kdy bude Katapult hrát?

To my víme dost přesně. Jsme povinni hrát do roku 2006, jak zpíváme v naší skladbě. Za sebe mohu říci, že já budu hrát do smrti, dokud nepadnu. Nejlíp by bylo umřít na jevišti a byl by klid. Já mám limit do smrti a možná budu ještě pokračovat v pekle. Asi nepověsíme kytary na hřebík jako fotbalisté kopačky, protože z rock and rollu se u nás stala lidová zábava. Přesvědčuje mě o tom právě návštěva šedesátníků i desetiletých. A to je moje největší životní radost. My máme to štěstí, že jsme jedna z kapel, která hraje rock and roll a lidé na nás chodí. Nemusíme tedy věšet kytaru na hřebíček...


CESTA DO HLUBIN ŘÍHOVY DUŠE

ZDROJ: ČASOPIS BANG AUTOR: ILJA KUČERA ml.
1993

 
Laik žasne, odborník se diví, geolog poklepává urputně kladívkem. Jde zřejmě o velmi zvláštní druh horniny. Podle dobových předpovědí, odborných úvah, soudů a recenzí, měla se už dávno rozdrolit v písek, zvětrat. Nebyl jí předpovídán dlouhý život. Přesto se ale, coby nepřehlédnutelný masiv, snad jen trochu léty ohlazený, rýsuje proti letošnímu nebi. Ale už dost metafor.

Kde se vzal, vynořil se letos s nemalým rachotem v popředí české rockové scény už podruhé Katapult. Obrovský comeback, provázený na sklonku roku znovuvydáním dvou nejslavnějších alb Stříbrného živého a Katapult 2006 ve společné CD a MC kolekci. Provázený coveralbem Třináct fláků od Kaťáků stojí jistě za procházku dějepisem Katapultu a nejen jím. A kdo jiný by nás mohl do věci nejlépe zasvětit než duše kapely, kytarista a zpěvák Olda Říha.

„V letošním roce, kdy se dějou všechny tyhle úžasný věci, kdy jsme se vrátili na jeviště jen tak si zahrát a najednou se to zvrhlo doslova v Katapultmánii, vzpomínáme hrozně často na začátky. A řeknu proč. Mám totiž pocit, že prožíváme takový deja vú. Něco, co tu už bylo, co jsem zažil. Včetně toho, že lidi jsou před sálem už od šesti, uvnitř je jich tisíc a dvě stě ještě zůstane venku, prostě přesně totéž, co jsem ve svým životě už zažil, když Katapult začínal. Zažívám všechno do detailu znova, ačkoliv se to normálně děje až po smrti.“



Pravěk – léta šedesátá

Pozornému historikovi jistě neunikne, že pravěk Katapultu se datuje ještě dlouho před jeho vznikem, do let šedesátých. Už ve třiašedesátém roce stanul Olda Říha poprvé na jevišti, aby se pak, o čtyři roky později, začala jeho rock´n´rollová pouť protínat s druhou polovinou katapultího srdce – Dědkem, Jiřím Šindelářem. Praotci byly kapely jako Black Stars či Mahagon.

„Tenkrát se to všechno odehrávalo na tancovačkách. Nebyly žádný rockový kluby, ale sokolovny, tvrdý venkovský tančírny. Zahrát třikrát týdně pětihodinovou tancovačku, to je vydatná škola. Tím, když kapela projde, má za sebou vysokou školu rock´n ´rollovou. S Dědkem jsme se potkávali v nejrůznějších kapelách. Když jsem v roce sedmdesát dva odcházel do Prahy k Frantovi Čechovi, řekl jsem mu – Dědku, počkej na mě, vrátím se pro tebe a uděláme spolu kapelu. A to jsem dodržel.“



Starověk – léta sedmdesátá

„Ty dva roky u Franty Čecha, to pro mě byla druhá vysoká škola. Naučil jsem se profesionalitě. V přístupu, v práci. Naučil jsem se točit ve studiu v televizi. Současně jsem už ale s Dědkem začal tvrdě najíždět na Katapult. Hráli jsme souběžně. A jednou jsem přijel do Lucerny, kde jsme hráli s Frantou, ze zábavy ze Strakonic a čekal mě vyhazov. Trest za moji samostatnost. A tak nebylo nic snazšího než říct – Dědku, už jsem jen tvůj.“

Kronikář by uvedl k pojmu Katapult letopočet vzniku 1975. Pátého května následujícího roku točí kapela první singl. Lesní manekýn a Půlnoční závodní dráha se vyprodají ve statisícovém nákladu.

„Já jsem si říkal, proč to ty lidi kupujou? Nemá to melodii, co na tom mají, co se jim na tom líbí? Ale fakt je, že my jsme přišli s normální muzikou po éře jazz rocku. Vyrostli jsme z rhytm´n´blues. Z kapel jako Free, Rolling Stones, Yardbirds. Dodneška si myslím, že jsme snad jediná rhytm´n ´bluesová kapela ve státě. A blues, rock´n ´roll, rhytm´n ´blues – to je element. Můžeš milovat hard, heavy, co chceš. Ale rock´n ´roll, blues – to nenasere nikdy a nikoho.“

K úspěchu Katapultu nesporně přispěly i přímočaré texty Ladislava Vostárka. Bývalý manažer kapely F.R.Čecha tehdy s Oldou spřádal plány na plovárně v Podolí.

„Půjčil jsem mu jednu sbírku básní Franty Gellnera a řekl, takhle bych to chtěl. Všichni nám vyčítali, že zpíváme jednoduchý a hloupý texty. Ale čas ukázal, že žijou dodnes. Že tam ty slova nakladl dobře.“

Katapult pozvolna, přirozeně přenesl těžiště z venkovských tančíren na koncertní jeviště velkých kulturáků. V Praze byl Mekkou katapultích fanoušků suterénní sál KD Novodvorská. Tam také na podzim roku 1977 vzniká na čtyřech stopách, bez možnosti míchání a úprav záznam čtyř vyprodaných koncertů. Tedy materiál pro stříbrné live album. Věc na tehdejší poměry nevídaná. Album, kterého se prodalo na 250 000 kusů, se stalo zlatým. O tři roky později se objevuje v prodeji i první studiové album Katapult 2006. Album jemnější, písničkovější, měkčí.

„Já jsem ale odjakživa chtěl dělat normální, obyčejný písničky.“ Ačkoliv obrovský hit alba Vojín XY nenechá suché oko jediného vojáčka, ačkoliv ekologická Až povinně zazní i na sokolovském festivalu, Katapult už si v Praze nezahraje. K zákazu hlavního města vzápětí přibude zákaz západních Čech, televize… Kapela, na sedm let odstavená ze hry, se přesto vyšplhá na špičku Zlatého slavíka.



Středověk – léta osmdesátá

„Já jsem se zařekl, že o tom nechci moc mluvit. Ale dobře. Samozřejmě, že ten sedmiletej pocit, bez desek, bez Prahy, bez našeho domovskýho západočeskýho kraje, byl příšernej. Ale vtip je v tom, že já jsem se narodil v bejku. A mám příšerně tvrdou povahu. Existujou dva typy lidí. Jedni se skácí před každým problémem, druzí se v něm naopak zocelí. A tím ho vlastně obrátí ve svůj prospěch. Když jsme zůstali bez rádia, bez televize, bez tisku, začali jsme hned načerno vydávat informace o kapele, množit kazety, posílat je… A tak jsme to období překonali vůlí a chutí si zahrát. Když jsi hrál zadarmo, za párek, za sto čtyřicet korun, za šest set, za osm set, zase zadarmo, tak jsi zjistil, že fakt hlavně jde o to si zahrát. O nic jinýho.“

Konec osmdesátých let, po uvolnění zákazu, je pak ve znamení alb Pozor rock!, Rock de luxe a A co rock´n ´roll? „Tohle období se vyznačuje hledáním. Navracením do kontinuity showbusinessu. Protože když sedm let nenatočíš, stojíš. Byla to pro nás nejtvrdší doba. Zase se najít a řadit mezi konkurenci, která mezitím vyrostla.“



Novověk – nyní a teď

„Přiznáváme, že je nám čtyřicet, pětačtyřicet let. Podle toho se chováme, hrajeme, oblíkáme. Nikam se nestylizujeme, nekličkujeme. Když na sebe budu navlíkat řetězy, koženou bundu a vím já co a vylezu na jeviště, budu hrát zákonitě jinak. A to já nechci. Takhle si vezmeme ty naše proslavený saka, podíváme se na sebe, začnem se smát a jedem. Co to budu obcházet. Jsme prostě legendy a basta.“

Na příští rok chystá Katapult novinkové album a stálou normu okolo pěti koncertů měsíčně. Olda Říha navíc silně laškuje s myšlenkou koncertního sólového projektu.

„Katapult se vrátil, protože ho lidi chtěli. Já už nemám v úmyslu cpát se do showbusinessu, zapojovat se do mafie. Protože jsem se přesvědčil, že když je deska dobrá, tak se prodá i bez reklamy. Lidi si to řeknou jako dřív. Neočekávejte ode mě, že se budu snažit, aby ta nová deska byla nejprodávanější, že budu dělat reklamy, kampaně… seru na to.“

„Čas to prověřil. Čas ukázal, že to má právo na život. To je, jako když Ladovi říkali, ať jde do prdele s těma obrázkama, že neumí kreslit. A teď je národní umělec. Nám říkali, že neumíme hrát. Ale já nejsem národní umělec, jsem jen obyčejnej rock´n ´rollovej kytarista a jsem jen rád, že v roce devadesát tři stojím na jevišti a lidi na to chodí.
Olda Říha navíc silně laškuje s myšlenkou koncertního sólového projektu.

„Katapult se vrátil, protože ho lidi chtěli. Já už nemám v úmyslu cpát se do showbusinessu, zapojovat se do mafie. Protože jsem se přesvědčil, že když je deska dobrá, tak se prodá i bez reklamy. Lidi si to řeknou jako dřív. Neočekávejte ode mě, že se budu snažit, aby ta nová deska byla nejprodávanější, že budu dělat reklamy, kampaně… seru na to.“

„Čas to prověřil. Čas ukázal, že to má právo na život. To je, jako když Ladovi říkali, ať jde do prdele s těma obrázkama, že neumí kreslit. A teď je národní umělec. Nám říkali, že neumíme hrát. Ale já nejsem národní umělec, jsem jen obyčejnej rock´n ´rollovej kytarista a jsem jen rád, že v roce devadesát tři stojím na jevišti a lidi na to chodí.